Byla tuším středa, někdy na začátku jara, když se Václav Hanzlík, student pražské průmyslové školy, vracel domů. Z jeho chůze, rozevláté jako jeho křiklavá košile, bylo znát, že ho dnes život vyjímečně netrápí, přestože ve vzduchu visela tajemná a těžká vůně něčeho neznámého.

Spěšně vykročil z podzemí stanice metra Muzeum a zahnul po Václavském náměstí směrem dolů. Přestože to má domů ještě několik kilometrů, rozhodl se jít pěšky. Nejen že byl pěkný den, ale také proto, že nesnáší tlačenice lidí v hromadné dopravě. Jsou tak bezohlední a neustále šlapou na jeho tygra.

Ano, tygra. Když si na něj vzpomněl, otočil se, aby se ujistil, že je stále s ním. Pravda, není to opravdový tygr, žije jen v jeho fantazii, ale už je s ním tak dlouho, že s tou hrou ve svojí mysli nemůže přestat.

Vašek má moc rád zvířata, obzvláště kočkovité šelmy. Doma má jejich plakáty vylepený celý pokoj. Věnuje se kočkám víc, než čemukoliv jinému. Místo na zábavy chodí do ZOO. Asi proto nemá moc kamarádů. Když na něj zase jednou padla samota, vzal si do hlavy, že si kamaráda vymyslí. Stal se jím právě tygr sumateský se jménem Mura.

Jakmile se Václav otočil zpátky a opět zrychlil svůj krok, něco ho vyděsilo. Nědokázal pochopit, co to bylo. Zatmělo se mu před očima a málem upadl na zem. Když opět stál pevně, rozhlédl se. Zjistil, že kolem něj nikdo není. O kus dál spatřil lidi utíkat z kopce, ti odvážnější se krčili ve výklencích a obchodech.

Několik pohotových turistů s fotoaparáty mířilo objektivy přímo na něj. Nebo snad... Znova se obrátil. Mura seděl přímo za ním a krčil se vyděšený náhlým děním. Vašek naprázno polkl. "Oni... oni ho vidí?!" zhrozil se v duchu, zároveň však zmítán svou vrozenou zvědavostí. Nevěřícně se k němu sklonil a zkusil ho pohladit. Ucítil, jak tygr pod jeho dlaní ztuhl. Najednou věděl, že není jen jeho představou.

Mezitím několik pozorujících zavřeštělo hrůzou. Vašek se k nim obrátil a zakřičel: "Buďte v klidu! Nikomu nic neudělá!" Zaskočila ho náhlá rozhodnost jeho hlasu, kterým míval problémy požádat v obchodě o rohlíky. Zaslechl na odpověď neurčité "Jak to víš?" - "Protože..." uvědomil si, že si tím nemůže být jistý, ale dokončil, "je můj. Znám ho." Klekl si vedle tygra a objal ho kolem krku. "Viď, Muro?" Šelma souhlasně zamručela a zklidnila se.

Vašek ani neslyšel sirénu, jakoby z prázdna se na scéně objevil policista. Možná to byl pochůzkář. Policista zmatkoval, byl sám a bylo nadmíru jasné, že o tomhle ho nikde neučili. Vytáhl pistoli z pouzdra a zamířil tam, kam se upíraly oči snad všech.

"Proboha ne!" křičel Vašek. Policista si usmyslel, že je Vašek v nebezpečí a trval na tom, aby od tygra odešel. "Ne, ten tygr je můj." Cítil, jak pod jeho rukama tygr opět zneklidněl. Policista už jen kynul pistolí. "Ne!" zařval Vašek znovu. V tom sebou tygr trhnul a kluk ucítil závan vzduchu. Rána přišla až jako druhá. Mura sebou znovu škubnul a ve Vaškově náručí náhle ztěžkl.

Pak bylo ticho. Pouze hučení v uších a ozvěna střely Vaška ohlušovaly. Nemohl se ani pohnout. Teprve po dlouhé době uslyšel kroky. Všiml si jen černého stínu, jak stojí nad ním. "Jste v pořádku?" dotázal se ho. Vašek neodpověděl. "Pane?" Stín se opět přiblížil. Nová myšlenka mírumilovného Vaška zaskočila. Vrhnul se po pouzdru u boku strážníka. Vytáhl zbraň. Odjistil a vystřelil. Střela proťala stín a zamířila k mrakům. Temná váha se s úpěním sesula k zemi.

Vašek vstal. Rozhlédl se kolem. Teď už neviděl nikoho. Dva kroky ho dělily od zakrváceného snu. Lehl si k němu a políbil ho na krk. Srst se mu lepila na tvář, když začala vlhnout i jeho slzami. Nemyslel už vlastně na nic. Jen na jedno. Každý den bojoval za svůj život. Pokaždé věděl, že se nesmí vzdávat, i kdyby zbytek života měl trpět, nesmí zahodit naději, že bude líp. Vzpomněl si na chlad ve své ruce. Tentokrát si s mířením dal záležet. To poslední, co ho ten den překvapilo.

Druhý den prošel tím místem muž v obleku. Došel nahoru k silnici, kde na ostrůvku stojí novinový stánek. Za deset korun si koupil noviny a pohlédl na titulek prvního článku. "Vyšinutý mladík zastřelil policistu a sebe" O tygrovi tam nebylo ani slovo. Pouze vyjádření psychiatra, u kterého se před dvěma lety dvacetiletý student Václav Hanzlík léčil ze schizofrenie.