Každý ráno je stejný. Když vypadnu z baráku a nasadim sluchátka na uši, uvidím rozespalej svět, co zapad do jednotvánrný změti vítězství i proher. Nevim, jak to popsat.

Každý ráno mám zvláštní pocit. Pocit, že je s ním něco v nepořádku. Jako by se mělo něco stát, jenže se nic neděje.

Lidský tváře jsou stejně ustaraný jako včera. Některý jakoby ani nebyly. Přestávám je vnímat. Nastoupim do tramvaje. Jedno prázdný sedadlo mě láká k usednutí. Ne, nesednu si. Někomu jinýmu snad poslouží líp. Tramvaj sebou cukne a jede.

Pár lidí se na mě podívá. Já zas na ně. Jentak pro sebe se usměju. Vím něco, o čem oni nemají potuchy. Těší mě to. Možná, i kdyby to věděli, nebylo by to na nich vidět. Myslím, že ani na mě to není poznat.

Podívám se ven do ponurých ulic. Ať už tam jsou rozpadlý barabizny nebo nový krychle, všechny ulice jsou stejný, všude žijou stejný lidi. Žijou v nevědomosti. Někdy si říkám sladká nevědomost. Další pohledy mě v tom ještě utvrděj.

Jo tenhle svět je nemocnej. To, že se točí jen vyjadřuje ten nesmyslnej koloběh života a smrti. Nedá se přerušit. Smysl by však mít měl.

Říkám si jakej vlastně. Je to těžký. Vím však, že peníze to nejsou. Co s penězma? Neříkám, že bych je hned zahodil, ale tohle nemůže bejt přeci cíl, jenom prostředek, ale ani to ne. Ne všechno si člověk koupí. Prachy nejsou zrovna věc, po které toužím, ač by se hodily.

Je to všechno na nic. Co tu po nás zbyde? A když už, koho to vlastně bude zajímat? Už jsem vlastně zapomněl, co jsem chtěl říct. No stejně se to nedá vyjádřit slovy.

Je to pocit, že tenhle svět pořád někam padá. Všichni se ženem do záhuby. Bez ničeho, bez cíle. Kde to skončí? Kdy? Dá se to vůbec změnit? Já doufám, že jo, je to vlastně to, co si přeju ze všeho nejvíc, něco tady změnit.

Jiní zase doufají, že se to nikdy nezmění, takový nenávidim. Těm patří ten můj úsměv. Je to výsměch těm, kteří spí. No tak, lidi je čas se probudit. Otevřte oči. Neni to tak těžký. Snad se jenom bojíte toho, co uvidíte. Je to tak? Naučili vás se jenom bát. Proč tohle všechno děláte? Ze strachu? Ze strachu o rodinu, o přístřeší, o pohodlí a svý milovaný prachy?

Víte co vám řeknu? Nechte si je. Vaše peníze vás nezachrání. Můžete přežít, ale nikdy nebudete žít. Nebudete žít, dokud se nevypořádáte s tim, co je tu všude kolem nás. Je tu tma, vlhko a smrad. Ten smrad se však dá vydržet, vlhko taky nevadí a tma nás udržuje ve strachu. Áh, je to marný a navíc musim vystupovat, jít do školy zařadit se do davu nevědomých a slepých.

Nebo vlastně nemusim, co se mi může stát? Občas si říkám, že to udělám. Jentak ze srandy. Odjedu pryč. A možná se už nevrátim. Vlastně to tu nestojí za nic. Přesto tu stále jsem a na něco čekám. Chci odejít pryč a přesto mě tu něco drží. Co je to? Nevidím. Stmívá se ...