Je tady všude kolem nás, obklopuje nás, zasahuje do našich životů, ukončuje je. Smrt. Smrt není a nikdy nebyla jen pojmem. Vyjadřuje strach a bezmoc.

Není nic nevyhnutelnějšího než ona. Stejně tak je nevypočitatelná a nikdy nevíte, kdy vás potká. Zemřít na nějakou nemoc je ještě docela hezké (podle mě), než třeba když utichne tlukot vašeho srdce po autohavárii, nebo pod něčíma rukama. Máte totiž ještě nějakou naději se rozloučit se světem a s těmi, co by měli vědět, že jste žil také pro ně.

Není nic horšího než zemřít mladý. Neochutnat život naplno, nikdy si nezkusit to, nač jste museli čekat, až budete starší. Poslední roky svého zatraceně krátkého života věnovat škole a snášet to, že se vám ta píle už nikdy nevrátí. Mít toho spoustu, co říct, ještě spoustu plánů uskutečnit, a nic z toho se vám nikdy nepodaří.

Smrt přijde. Obdivuji a zároveň zatracím ty, co věří, že se v klidu dožijí vysokého věku, ty, co doufají, že za 40 let, kterých se ještě bez problémů dožijí, věda objeví lék na všechny nemoci světa, přestože je hned zítra může přejet opilý řidič.

Nenávidím ty, co svou nedbalost dokáží vést na hraně života a smrti. Svého života a smrti jiných. Když někdo způsobí smrt někoho jiného, ať už nedostatkem pozornosti, ohleduplnosti, pro peníze, nebo dokonce jentak ze srandy, je to neočistitelný zločin, který se ani nedá potrestat tak, jak by zasluhoval (a pak slyšíte, že někdo za smrt deseti lidí z nedbalosti jde sedět na 2,5 roku, to je vážně směšné až k pláči).

Zajímavé je, jak někdo dokáže přejít blízkost smrti s úsměvem, protože jemu se zkrátka nemůže nic stát, přičemž na místě nebožtíka teď stejně tak mohl být on. Já osobně se smrti bojím, nedokážu se jí vysmívat, mít radost ze smrti někoho, kdo mi znepříjemňoval život. Vždyť stejně tak já ho možná znepříjemňuji jiným a ani o tom nevím.

Bojím se, že smrt přijde rychle, že nestihnu dokončit své plány, říci to opravdu důležité, co roky nosím v srdci. Proto se snažím žít naplno. Nejde mi to a mrzí mě to, ale stejně se alespoň snažím a pohrdám těmi, co velmi rádi upadají do stereotypu života moderního člověka a ani nepoznají, že jim něco chybí, že za celý svůj život neudělali nic opravdu správného, nepokusili se změnit svět. Jejich zážitky se omezí na příhody z mládí, které vyprávějí svým dětem a přesvědčují je, aby to co oni, nedělali, protože musejí svůj život vést důstojně, aby pak mohli zcela nedůstojně a bez užitku umřít stejně tak jako oni.

"Podlehni pokušení, možná už podruhé nebudeš mít tu možnost"

Věnováno všem těm, kteří ve svém životě nestihli splnit své poslání - žít.