Vstávám tak kolem devíti hodin. Vzbudil jsem se sice o něco dřív, ale až po půl hodině se mi podařilo zjistit, které části těla jsou jsou ještě funkční a které bych měl z veškerých činností vynechat. Zem, na které jsem totiž byl nucen přespat byla tvrdší a nerovnější než ta, na které se dá ještě jakžtakž spát a potom se navrátit do plnohodnotného života.

T.R. Drak s Kulichem si odešli dát do přilehlého občerstvovacího zařízení snídani. Já se posadil před stan a začal svazovat dohromady dřevěné kulatiny, kterým později nikdo neřekl jinak než žebřík, přestože jejich zcela zřejmý účel byl nést Suicune kamkoliv to bude třeba. Ostatní ještě spali, nebo alespoň nedávali znát, že by tomu mohlo být jinak. Při dotahování nosítek mi trochu pomohl navrátivší se Drak, ale ani to nezabránilo, abych si neuváženou pracovní činností způsobil puchýře na prstech.

Když byla nosítka hotová a alespoň zdánlivě držela pohromadě, vzal jsem si něco k snídani. Bohužel z vlastních zásob, což byl chleba slisovaný na výšku přibližně jeden a půl centimetru a niva, která měla zásadní problémy vypořádat se s komprimací v batohu a ve výsledku byla vyždímaná, jak houba. Nikoho ani nenapadlo mi ujídat a vesměs se jim nedivím.

Tou dobou už se probouzeli další členové výpravy. Nejdřív celé obyvatelstvo Enderova stanu a posléze Totodile, kterýžto zařídil, že se se zděšeným výkřikem probudil i Vuk. Jelikož Totodilův řev vůbec nepřipomínal Totodýlí řev, přibylo na jeho konto další Glutexovo "Dostaneš pěstí."

Jakmile se Totodile vydral ze stanu ven, začal provokovat i ostatní, čímž si výše zmiňovanou ránu skutečně vysloužil.

Potom jsme společně navštívili umývárnu, abychom si na čela "vytetovali" když ne Pichu, tak alespoň jiné pokémony. Protože nebyli všichni seznámeni se správným užíváním a ne všichni, co s ním seznámeni byli, se jím také řídili, přišlo pár obtisků nazmar. Když jsem viděl, že si nikdo moc rady neví, raději jsem vyčkal. Glutexo, já a Totodile jsme navštívili Suicune v dámské úmývárně (nikdo jiný tam nebyl) a nejasnosti dořešili. Pak jsem Ninetales na své čelo s úspěchem umístil.

U stanů jsme si zabalili pár věcí potřebných pro přežití, vysvětlil jsem Glutexovi použití nosítek a mohli jsme vyrazit k první obchůzce po okolí.

Mohli, ale nevyrazili. Půlhodiny jsme strávili tím, že kdykoliv někdo vstal ze země, jiný pokémon zaujal jeho místo. Avšak, že některý ze stojících občas zaváhal, za chvíli už stáli všici a dali jsme se na cestu.

V polovině kempu jsem zvládl dohnat Glutexa a přinutit ho, aby se chopil druhého konce nosítek. Potom se na ně posadila Sui a my nejistým krokem (díky nedomyšlené kompaktní konstrukci jsme si šlapali po nohách) zamířili k východu. V tu ránu jsme se stali centrem pozornosti turistů všech národností. Někteří si nás tuším i vyfotili, nikdo se ale neosmělil, aby se zeptal, co to pácháme.

Protáhli jsme se kolem zaparkovaného autobusu a poctili návštěvou cestu vedoucí někam do místních soutěsek vykotlaných říčkou Kamenicí. Po několika desítkách metrů nám náklad na ramenou poměrně ztěžknul a raději jsme se dohodli, že budeme Sui nosit jenom do kopce. Tím ovšem nošení odpadlo na celé dopoledne, neboť řeka teče v údolí, a to bývá obvykle dole.

Z cesty samotné si nic zvláštního nepamatuji. Při chůzi se kupodivu nikdo nezranil ani neztratil. Počet pokémonních pauz si nevybavuji, ale cesta nebyla náročná, a tak jich asi nebylo víc jak deset.

Brzo jsme došli ke Kamenici. Byla v ní spousta podivných zelených řas neboco a až překvapivě čistá voda si dala záležet, aby v nás zachovala nějaký ten hezký dojem.

Stezka vedla občas po železných plošinách připevněných ke skále.

Glutexo s Kulichem a náhodnými kolemjdoucími zavedli krok a zkoušeli, co zrezivělá chvílemi děravá konstrukce vydrží. Já se od nich držel raději dál a čučel do vody, jestli se tam neobjeví nějaký Magikarp. Měl jsem ale smůlu.

Bylo už po poledni, když jsme našli u cesty chaloupku patřící převozníkovi. Tam jsme zjistili, že jestli se chceme dostat dál, budeme si muset zaplatit převoz celými padesáti korunami. Jedinou vyjímkou je Totodile, kterému nedělalo problémy převozníka přesvědčit, že je mu deset.

Do první lodě jsme se nastoupit zdráhali, neboť už tam bylo několikero turistů, jenže loď jenom pro nás by se asi nikomu vypravovat nechtělo a přecijen jsme k nástupu svolili.

Glutexo se zprvu zajímal, kde ta skořápka má motor, ale když jí převozník počal odstrkovat klackem, pochopil, že asi nikde. Potom nás pohonná jednotka-průvodce oblažila několika příběhy o životě místních kamenů.

Ve vodě jsme po cestě nikoho neztratili a na konci projížďky se nám zadařilo i vystoupit.

Ušli jsme několik desítek metrů a dostali jsme se k chajdě s občerstvením a houfem turistů a neméně dotěrných vos. Někteří si tam nakoupili, já se spokojil se svými zásobami sestávajícími z jednoho zeleného jablka.

Když všichni dojedli a dopili, zbývalo ještě Vuka přesvědčit, aby vypnul GameBoye a raději zase začal šlapat.

Ku všeobecnému zděšení jsme zjistili, že z ostrůvku mezi skalami se můžeme odebrat jedině další lodí, pochopitelně také placenou.

První loď už nás pobrat nemohla, počkali jsme tedy na další. Při té příležitosti nás průvodce upozornil na fakt, že jízdenka se platí v boudě u cesty, nikoliv při vstupu na palubu, jak tomu bylo u prvního spoje. Vuk tedy obětavě vybral od všech peníze a doběhl potřebné papírky nakoupit.

Když se vrátil a nesl jízdenky, tvářil se docela pobaveně. Prodejce mu totiž všechny lístky prodal se slevou, neboť jsme určitě "všichni Češi a studenti".

Další převozník se na dětské jízdenky díval se značnou nedůvěrou, ale dovnitř nás vpustil. Při nastupování se necky začaly kymácet a Glutexo a pár dalších pokémonů se staralo o to, aby v tom pokračovaly, začež je průvodce poctivě seřval.

Paluba se zaplnila a vyrazili jsme.

Mezi barvitě popisovanými útvary se nacházel například přírodní pramen označený za "živou vodu". Ten, kdo se jí potře, bude mít prý dlouhý život a zlobivé dítě lehké pokropení snadno obrátí v hodné. Ve zlomku vteřiny byl Totodile zázračnou vodou přičiněním všech řádně zlit. Jak se později ukázalo, mnoho pravdy na těch povídačkách asi není.

Další atrakcí byl kanadský smrk, jehož zvláštností je, "že roste přímo z vody a to prosím kořeny vzhůru." Němečtí spoluplující ani po přeložení typickou českou nadsázku nepochopili a zůstali stejně jako po celý zbytek plavby dokonale tupí.

Pak následovala Gorilí hlava. O té zase gondoliér pravil, že se každé úterý v jednu hodinu a pět minut zřítí do řeky. "To už ale nestihne," poznamenal nahlas Glutexo a seznámil přepravce s momentálním časem, dvě minuty po onom okamžiku. Poznámku přeložil i do němčiny, aby si to užili i Němci. Ti ale zase nic nepochopili. Alespoň převozník na to zareagoval a učinil závěr, že se padání kamene řídí zimním časem.

Také nám ukázal v kamení nějaké slony, ještěrky a tak.

Pak zamířil prstem na druhou stranu a pronesl:"Tak tohle je náš drak." Poznámka "Nebojte se, je pevně připoutaný" se nesetkala s velkým pochopením. U pokémonstva, protože se to nesluší a u Němců, že ti nechápou nic. Nepotěšil mne ani fakt, že je stejně jako všechna ostatní zvířata taktéž kamenný.

U výstupního mola stál ještě jeden obrovský skalní hřib. "Tenhle hřib má tajemné schopnosti. Když se budete na jeho klobouk dívat přibližně tři minuty, zjistíte, že vás bolí za krkem."

Potom převozník přivázal loď, vystoupili jsme na pevnou zem, naposled si prohlédli ty nechápavce a vykročili dál, do Hřenska.

Tam jsme se porozhlédli po něčem k jídlu. Restaurace a ceny v nich jsou v celém okolí patřičně upraveny pro turisty, proto najít oběd za rozumnou cenu dalo docela zabrat. Protože ani jedno zařízení nevypadalo o moc líp, rozhodli jsme se pro restauraci U Draka. Dost možná doufaje, že je Drak přesvědčí o nějaké slevě.

Většina z nás si dala spolehlivě nejlevnější jídlo, smažený sýr, jiní se spokojili s nějakým řízkem. Myslím, že já si k jídlu neobjednal nic, když jsem pomyslel na zásoby ve stanu.

Dojedli jsme, ale ještě hodně dlouho jsme tam vegetili ve stínu, asi se nikomu nechtělo platit. Za zmínku stojí příhoda, kdy Kulich vyprávěl o svém vztahu k Pikachu. Doslova řekl: "Já tu potvoru žlutou nesnášim!", zrovna ve chvíli, kdy zaměstnanec restaurace - Asiat procházel okolo a sbíral nádobí. Naštěstí si toho nevšiml.

Potom jsme postupně zaplatili. Já byl poslední a děsil jsem se, co všechno na lístku na mě mohlo zbýt. Byl to jenom jeden džus. Asi za 19 korun. Podal jsem mu dvacku a lehce naznačil, že očekávám nazpět. Vím, že by bylo slušné mu tu korunu nechat, jenže já si pomalu začínal uvědomovat, že můj finanční výpočet byl značně podceněn a ta koruna by mi na konci mohla chybět. Chvíli se přehraboval ve své peněžence a nezbylo mu, než mi vrátit dvoukorunu, neboť menší mince patrně delší dobu nepotkal. Trochu mě pobavila myšlenka, že bych já sám dostal od číšníka spropitné, ale čest mi nedovolila něco takového přijmout. Zvlášť, když mi bylo trapně z toho, že to není naopak. Se slovy "Tak to zase néé." jsem mu korunu vrátil.

Zvedli jsme se a prošli se porozhlédnout po obci mezi davy asijských obchodníků, německých turistů a několika místními podivíny. Naproti restauraci jsme objevili krámek s potravinami. Do místnosti o velikosti zhruba 2x3 metry pečlivě dovybavené regály a velkým pultem jsme se nahrnuli všichni. Prodavačka, která se zrovna venku hádala snad se svým manželem, se ani nemohla probojovat dovnitř a byla z toho mírně nešťastná, o to víc naštvaná. Protože já sám jsem nic nakoupit nepotřeboval, uvolnil jsem místo a šel se slunit ven.

Z obchůdku také vycházela nějaká žena se svým asi tříletým dítětem na plastové motorce. Bylo úžasně zaujeté mým žebříkem a já zas přemýšlel, jak se ho co nejrychleji zbavit (toho děcka). Že ta žena byla na odchodu nestačilo, neboť dítěti se nechtělo a matka jednoduše vyhrožovala, že jestli nepůjde, tak ho tam nechá. Tím by mě ale vůbec nepotěšila, protože pak bych ho asi musel svázat a pohodit někde v lese. Možnost stát se tak najednou adoptivním otcem mě děsila. Dítě si to naštěstí rozmyslelo a brzo i se svou rodičkou zmizelo v ruchu trhů.

Mezitím si pokémoni stihli nakoupit. Povětšinou zásoby vody. Ender jako tradičně rozšířil svou sbírku sušenek a čokolád.

Mezi trhovci jsme obdivovali například falešné hry do GB i pokémonní a nějaké plyšáky bohužel nepokémonní. Když jsme u jednoho obchůdku postávali už pět minut, nervózní trhovkyně na nás lámanou češtinou vychrlila "Tak budete nakupovat nebo ne?" a na oplátku za naše jednomyslné "Ne" nás vyhnala.

Zásoby vody jsme shromáždili do jednoho batohu, tak aby v případě nutnosti mohli mít nosiči volná záda. Moc jsme toho ale neužili.

Kousek za Hřenskem jsme odbočili na Vukovo doporučení z původně zamýšlené turistické trasy do prudkého kopce. Nejdřív to nebylo tak hrozné, dokonce jsme mohli Sui nést bez větších obtíží. To, že jsem neviděl pod nohy a na kluzkých kořenech si málem zlámal nohy, byla proti zbytku dne úplná prkotina.

Brzo se už tak stěží viditelná pěšina ještě zúžila. Když jsme překračovali další kmeny, raději jsme Suicune vysadili, protože by to mohlo skončit tragickou havárií, ve které by figuroval bleskový návrat asi o třicet metrů níž, několikero zlámaných kostí a vymlácených zubů. Jen díky značkám na stromech jsme poznali, že tu kromě zvířeny občas projde i nějaká pohraniční hlídka. Bohužel šipky na kmenech vyznačovaly pouze skutečnost, že tam je nějaká cesta, nikoliv kam by mohla vést.

I když nikdo netušil, kam to vlastně jdeme, návrh vrátit se zpět byl okamžitě s vrčením, syčením a jinými jen stěží srozumitelnými skřeky zamítnut.

Udělali jsme si pauzu u jednoho rozcestí a nahlédli do mapy. K potěšení všech ta skvělá mapa s velkými obrázky vyznačujímí důležité památky měla jednu obrovskou nevýhodu. A) Velké obrázky vyznačující důležité památky perfektně zakryly místo, kde jsme zrovna stáli. B) Nebyly zde vyznačeny trasy pohraničních hlídek.

Jediné, co nám zbývalo, bylo další postup otipovat. Já se přikláněl k variantě pokračovat pořád nahoru. Přinejhorším tam bude aspoň signál a já budu moct zavolat o pomoc. Většina hlasů však podpořila Vuka, který za to mimochodem všechno může, a jeho variantu - jít po vrstevnici.

Dali jsme mu šanci všechno napravit a zjistili jsme, že jsme už podruhé udělali úplně tu samou chybu. Nejdříve jsme se "po vrstevnici" vyškrábali do po dvou končetinách neschůdného kopce a tam jsme zjistili, že jediná cesta vede zase dolu. Uklidňovala mě alespoň naděje, že ještě pořád je to cesta.

Z toho omylu mě brzo vyvedl pohled na její pokračování. Seskočit 3 metry vysokou skálu a pak doufat, že někde na svahu se 70° klesáním zastavím, se mě ani komukoliv jinému nechtělo. Vynucená pauza však přišla vhod.

Už byla nějaká ta chvilka po šesté hodině a na mysl se začly drát myšlenky jako "Kde přespíme?" "Co tu takhle někam přivázat Totodila? Tady ho jentak nikdo nenajde." apod.

Vuk se šel podívat na druhou stranu prudce se propadajícího údolí. Nějaká pěšinka tam byla. Ani písmenkem nedávala znát, kam vede, ale měli jsme na výběr jen ji, anebo návrat. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dál, a ztratili tak veškeré naděje, že si ještě někdo zapamatuje, kudy zpátky.

Pochodovali jsme přibližně čtvrt hodiny po uzoučké pěšince nad hlubokou roklí. Mnohdy jsem se ani neodvažoval dívat dolů, neboť snahu dohlédnout na dno provázelo značné riziko ztráty stability a prohlídku dna zblízka.

Když jsme se vyškrábali po čtyřech ještě o kousek výš, nebezpečný okraj se trochu vzdálil. Objevili jsme i pár skal, pod kterými by se dalo v nouzi přespat. Ve skutečnosti ta eventualit nebyla vůbec nemožná.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na další rozcestí. Kulich se vydal na průzkum cestou do kopce, Lišák Vuk raději dolů. Suicune snad doufaje, že tentokrát to Vuk nezvoře, se ho jala pronásledovat a přesvědčovala všechny ostatní, aby udělali totéž.

Kulich se brzo vrátil a oznámil, že nahoře našel nějakou solidní cestu, dokonce tam byla i skládka. To mě jen utvrdilo v tom, že jít nahoru je rozhodně rozumnější nápad, než skončit v neznámém údolí, ze kterého se budeme muset zase škrábat ven. Vyjádřil jsem svůj názor, sednul jsem si a počkal až ostatní přestanou blbnout.

Glutexo na tom byl podobně, jenom sešel kus níž, aby si prohlédl utrženou značku "Pozor státní hranice".

Během nepřetržitě probíhající hádky se Vuk šel podívat, jak stezka vypadá dál. Při návratu musel konstatovat, že bez horolezeckého vybavení dost nebezpečně a tudíž s vysokou pravděpodobností neschůdně. Sice tam na skále bylo přiděláno několik provazů, ale za cestu by se daly považovat jen stěží.

Nechali jsme se vést Kulichem. Špatná volba to rozhodně nebyla. Přešli jsme kopec a na druhé straně uviděli cestu! A turisty!

Jedinci s omezeným pudem sebezáchovy z kopce pokrytého listím seběhli, jiní opatrně sešli, nebo se pokusili sáňkovat. Totodile po několika spěšných krocích spadl na zem a polovinu kopce sjel po ústech.

Na cestě jsme se z několika kolemjdoucích pokusili získat informaci, zdali jsme ještě v Čechách, nebo u Němců. Přišli jsme na to, že jsme v Čechách u Němců, neboť na Čecha jsme nenarazili.

Naše kroky dál směřovali tam, kde jsme tušili Pravčickou bránu. Protože jsme byli na správné cestě značené tuším červenou barvou, bylo to jedna ku jedné.

K naší společné a všeobecné veselosti se po čase les rozestoupil a nad ním se tyčil velkolepý masiv Pravčické brány.

Po klikaté cestě jsme se vyškrábali nahoru. Přešli pár můstků, prošli tunelem a nahoře zjistili, že jak už to bývává, když se chodí pozdě, bylo zavřeno.

TRDrak si opodál, snad aby nebyl vidět, zapaloval svou další poslední čundrovou cigaretu (později nám vysvětlil, že to platí jenom pro ty koupené a tuhle získal od nějakého kolemjdoucího zadarmo).

Postávali jsme u zábradlí a přemýšleli, jestli se dovnitř nezkusíme alespoň vloupat. Místo riskování životů při přelézání na ochoz budovy střežící vchod jsme se dohodli, že se na místo vrátíme až příští den - odpočatí a svéprávní.

Aby dramatický výlet neskončil jen otočkou před branou cíle, rozhodli jsme se, že naše znavené tváře zachytíme na společné fotografii.

Nejtěžším úkolem bylo najít pro foťák vhodné místo, tak aby nespadl a zároveň tak, abychom se všichni poskládali do záběru. Pro Endera se našlo místo teprve při třetím pokusu.

Krátce nato jsme Bránu opustili.

Najít cestu do kempu již nebylo nic těžkého, neboť cesta byla značená a na mapě ji nezakrývaly žádné hezké obrázky.

V lese se nám povedlo prohnat se kolem divé zvěře v podobě čehosi, co bohatě stačí popsat jako srnu. Stačit to musí, neboť už se začalo stmívat.

O kousek dál, kde se rozvalilo několik kamenů, jsme se usadili k další PP (pokémonní pauze).

Ender nám nechal kolovat několik předem vytištěných vtipů. Někteří jedli, jiní hráli na Game Boyi.

Já si pro změnu usmyslel, že když už jsem si s sebou přibalil řetězy (tím myslím ve zjednodušené verzi dvě závaží na provazech určené k pobavení sebe a publika v lepším případě umným točením, v horším případě nechtěným násilým konaným na sobě), mohl bych je třeba někdy vytáhnout a trochu si zatočit.

Trochu jsem se rozcvičil a vše se zdálo být v pořádku.

Vyzkoušel jsem tedy i pár těžších triků. Párkrát jsem se potrefil, ale ušlo to.

Suicune si mezitím připravila foťák a vyčkávala.

Když se závaží srazila a trefila mě poměrně nepříjemnou rychlostí do citlivých míst, pochopil jsem nač.

Rychle se fotkou s mým bolestným výrazem pochlubila ostatním. Ještě, že byla málo světla.

Raději jsem řetězy zase odložil a usadil se zpět na kámen.

Neboť někteří chvílemi začali usínat, dali jsme se pro jistotu opět do pohybu. Těžko by se vysvětlovalo, proč jsme po celodenním bloudění usnuli jen pár set metrů od tábora.

Každý si ve stanu pobral, co potřeboval a zašli jsme si sednout před krčmu do zahrady. Semtam si někdo něco objednal.

Jentak jsme nezávazně tlachali a občas se pokusili něco zazpívat, jenže po takovém dni se to moc dobře nedalo.

Já sám jsem potom ve stanu usnul tak rychle, že o tom ani nevím.