Zvoní budík a já ihned vstávám, abych ho vypnul. Vzpomínám, co je za den. Je pondělí a první den druhého pokémonního čundru. Mému unavenému mozku toho ale moc nedochází a v duchu si říkám, že se mi nikam nechce. Než opět ulehnu, prolétá kolem chvilka soudnosti, ve které si stihnu uvědomit, že je to událost, na kterou jsem celý rok čekal, a tak se mi nakonec daří se vzbudit.

...

Je kolem osmi hodin a já už postávám na Pentagramu u Anděla. Na schodech u Alberta a okolních lavičkách se už dávno poflakují místní bezdomovci a squateři. Ze vrat metra proudí sem a tam davy pracujících a těch, kteří nemohli z nějakého důvodu spát. Jeden méně majetný spoluobčan si z nákupu veze bochník chleba a kyblík plnotučné hořčice. Čas stále běží a Suicune Wolf, se kterou jsem se tu měl setkat, pořád nikde. Pak zapípá mobil. Suicune uvízla s autobusem v zácpě. Sundavám tedy bagáž z ramen a navrch stavím Mozillku. Těch, co si mě se zaujetím ať už hrůzou či pobavením prohlédli stále přibývá. Chlapík, co tu už nějakou chvíli čeká se mnou si pohvizduje melodie od Rammsteinů.

Pár minut po půl deváté vidím Sui konečně na obzoru. Popadám svou výbavu a společně bez odkladů vyrážíme do Carrefouru. Suicune nakoupit, já zjistit, že mi chybí discman a kartáček na zuby. Sekuriťák nás nechtěl pustit dovnitř aniž by veškeré věci obalil vrstvou lepící pásky, a já tak raději počkal venku. Dotyčný člen ochranky si při té příležitosti prohlédl můj nůž.

Na hodinách naskočilo 8:44, když jsme sjížděli eskalátory do metra. S rozběhem proti ve vlaku stojícím cestujícím se nám zadařilo nastoupit a svést se na Můstek a po přestupu na Skalku. Tam jsme si počkali na autobus při chabé imitaci deště. Při nástupu mě potkaly drobné potíže s tím vejít se do dveří se vším svým nákladem a zároveň řidiči ukázat platný jízdní doklad. V minimálně obsazeném autobuse jsme si několik kilometrů jízdy poseděli. Řidič si s hlášením zastávek nedělal hlavu, ale ostatní cestující Rychtu v Říčanech poznali včas a ponechali nám dostatek času na vystoupení se všemi věcmi, se kterými jsme nastoupili.

Netuše o tom, že máme počkat na zastávce (minimálně já o tom nevěděl), jsme se vydali za Glutexem a tam se s ním také 6-10 minut po dohodnuté době setkali. Odvoz zabezpečený Glutexovou mámou už byl připraven. Naskládali jsme se tedy do auta a vyrazili do Děčína. Nebo alespoň přibližně tam. Most přes Labe byl ze záhadných důvodů uzavřen a cedule označující objížďku nás nasměrovala do míst, kde široko daleko žádný most není. Rozhodně ne žádný, který by se dal přejet autem. Po několika objezdech po Neratovicích a okolí se mi začalo dělat poměrně špatně. Už jsem si zvykl, že se mi v autech nikterak špatně nedělá, a tak mě tohle trucovité jednání mého žaludku poměrně zaskočilo. Mezitím déšť postoupil na vyšší úroveň a pootevřené okno, které drželo snídani tam, kde má každá vychovaná snídaně zůstat, mi do obličeje mimo jiné chrlilo neopomenutelné množství vody. Naštěstí Glutexo se konečně zorientoval v mapě a navedl nás na most u Kralup nad Vltavou. Tam někde jsme si dali pauzu u pumpy a po ní přes Ústí nad Labem dojeli bez významnějších potíží do Děčína.

Tou dobou se nám začal ozývat T.R.Drak byvší již v Děčíně dovezen kamarádem. My ještě zajeli do Tesca dokoupit sušenky a moje chybějící hygienické pomůcky a sraz s Drakem naplánovali tam. Při nákupu se nic zvláštního nestalo, ale Drak se také neobjevil. Našel nás až když jsme vyndavali věci z auta. Nádraží odtud bylo ještě hodně daleko a jít tam pěšky by nějaký čas trvalo. Raději jsme se domluvili, kdo s kým pojede, Suicune si přestoupila k Drakovi a v závěsu za jeho fialovou limuzínou Škoda 120 (nemýlím-li se) jsme jeli na nádraží. Alespoň jsme si to mysleli. Když jsme se na náměstí ve středu města otočili o 180° a vraceli se zpátky po stejném mostě, začal jsem pochybovat o tom, že ten vepředu ví, kam jede. Na druhý pokus už to vyšlo a objevili jsme se před místním nádražím. Rozloučili jsme se s řidiči a posadili jsme se k prvnímu nástupišti, kde jsme vyčkávali na ostatní. Blížila se třetí hodina.

Netrvalo dlouho a hustota pípání mobilních telefonů prudce rostla, to jak se přibližoval Ender. Nakonec se přiblížil na dohled a proud SMSek zase ustal. Když si Suicune všimla na jeho kraťasech otisku tlapky s nápisem "WOLF", měl pádný důvod k tomu bát se, že příštích několik hodin stráví bez kalhot. Nikdo jí ale nechtěl pomoct Enderovi kalhoty vzít a ani ho přitom držet, protože "by to vypadalo divně". Přesto se Ender projistotu vzdálil, i když všem tvrdil, že si jde jenom nakoupit.

Uplynula další asi-tak-půlhodinka a přiblížil se Kulich. Přestože jsme mu udali polohu poměrně přesně: Děčín - Hlavní nádraží, 1. nástupiště uprostřed, bylo mnohem účinnější najít ho a přivést na správné místo ručně, čehož se tuším ujal T.R..

Tou dobou už jsme měli podle plánu vyrazit do Hřenska, jenže Ender se ještě pořád nevracel, což jeho variantu s nákupem vyvrací, a navíc chvíle, kdy měl přijet vlak s Vukem a Totodilem se přiblížila natolik, že jsme se rozhodli na ně počkat.

V pět hodin a kus už jsme byli pohromadě všichni. Suicune mezi nás obratně rozdělila organizaci a zodpovědnost, k tomu přidala těm důvěryhodnějším kopii cestovního plánu a dali jsme se na pochod do Hřenska. Skončil přesně ve chvíli, kdy jsme se shodli na tom, že bude výhodnější i pohodlnější do něj zajet autobusem. Dej pokémonovi šanci si usnadnit život a on tě nezklame. První autobus odjížděl v sedm hodin, takže jsme měli dost času se podívat i po Děčíně. Batohy jsme nechali v úschovně zavazadel.

V jednom knihkupectví jsme nakoupili mapu. Vybrali jsme tu s velkým nápisem Děčínsko a velkými obrázky vyznačujícími význačné památky. Ještě jsme si postěžovali na zmrvený přebal Stopařova průvodce, na který nás upozornil kdo jiný než Ender, zaplatili mapu a opustili společně obchod. Hned za zády nám místní důvěřivý personál zamkl dveře, přestože bylo šest minut před zavírací dobou, a začal kontrolovat, co všechno mezi knihami po našem nájezdu schází.

Ještě jsme prošli několik nezáživných ulic, abychom se vrátili zpět do té, která vedla k nádraží. U obchodu se šperky jsme obdivovali ješťěrčí přívěsky a kus níž se dali do výslechu Endera, co že je vlastně za pokémona. Sám o sobě neřekl nic, a proto jsme začli vymýšlet sami. Původní návrh Celebiho rychle padl a vystřídal ho Glutexův Kabuto. Ten zase neprošel, neboť by se špatně kreslil jakožto anthropomorph. Kabutops byl lepší, ale Glutexo se stejně až do konce nesmířil s ničím jiným, než Kabutem. V nastalé hádce padalo spousta jmen pokémonů, mezi nimi si vybavuji třeba Clefairy, ale poslední slovo měla Rayquaza. Ender se však k ničemu nepřiznal ani v obklíčení a pod pohrůžkou násilí. Po cestě k nádraží jsme se zastavili u stánku se zmrzlinou a ochutnali. Kdyby vás to náhodou zajímalo, kopeček stojí pět korun.

U nádraží jsme začali zjišťovat, odkud kýžený autobus jede. Autobusy stavící zde patrně slouží jen k interní dopravě, k cestám do okolí odjíždějí z nádraží jiného. Ti aktivnější se tam vydali sami, já, Glutexo, T.R. Drak a Kulich jsme je dál nesledovali a raději prozkoumali mluvící informační tabuli s plánem města. Klávesnice se ujal Glutexo a z reproduktoru v rouře se počala ozývat reklama sponzora. Už to Gluta dostalo do veselé nálady. Potom namačkal záhadnou kombinaci 92#2 a reklama zazněla i německy. Na jejím konci se ozvalo něco, co jsme nedokázali přeložit. Nepřišli jsme ani na to jakým to bylo jazykem. Pak se okolím začal šířit smích valící se v nepřerušeném sledu dlouhé minuty z Glutexa, který už ani nemohl popadnout dech. Přiznávám, ten zvuk, co přístroj učinil zněl, jako když si někdo prdne do trubky, ale záchvat smíchu se dá odložit i na vhodnější případy. Glutexa jsme usadili na blízké lavičce a počkali na ostatní. Vrátili se během několika vteřin poté a dokonce věděli, kde plánovaný spoj chytíme. Vyzvedli jsme si tedy zavazadla a posunuli se tam.

Na autobus jsme nemuseli čekat dlouho. Postávali jsme sice zcela mimo frontu, ale dovnitř jsme se nacpali i před nic nechápajícími Němci, kteří tu byli rozhodně delší dobu. Ten vpředu měl sice nějaké připomínky, ale nakonec se začal bavit o pokémonních tričkách. Usadili jsme se a jeli.

Po cestě jsem nic moc nenamluvil a spíš jsem s úzkostí sledoval, jak autobus řeže zatáčky nalepený na skále. Po několika minutách autobus zastavil. Nikomu se nechtělo zvedat se první, a tak nás musel popohnat řidič slovy, resp. slovem "Konečná!" Vystoupili jsme a ocitli jsme se ve SVRH (Svobodná Vietnamská Republika Hřensko) z jedné strany obklíčené Čechami z druhé Německem. Trhy už byly pozavírané a my neměli času nazbyt, proto jsme se ihned dali na cestu do kempu na Mezní Louce. Kulich měl příležitost podívat se na několik vojenských vozidel. Tahle patrně již nebyla v držení armády, neboť jinak by naše armáda byla a)předpotopní b)vyslána našimi sovětskými bratry.

Do Mezní Louky jsme putovali po silnici neboť jít lesem by znamenalo prodloužit si cestu o pár kilometrů a hodin. Suicune, která nám první pauzu zakázala, se ujala v krajině, kterou již trochu zná, vedení a určila velmi obstojné tempo. Asi v polovině cesty do kopce se začala náhle startovním polem propadat. Polovina pokémonstva vzadu se také začala dožadovat pauzy, na což však Ender s Vukem nebrali žádný ohled. Přes vzdálenost nejméně padesát metrů jsem na ně zakřičel:"PP!!!" a doufal, že jim dojde, že to značí pokémonní pauzu. Zastavili. Došli jsme je a rozvalili se na silnici.

Ti méně odvážnější se později, když spatřili projíždějící auta, posunuli alespoň na krajnici. Tam jsme pár minut seděli a popadali dech.

Kolem půl deváté jsme dorazili na Mezní Louku. Do obce vstoupil jako první Glutexo, já se s druhou pozicí bez běhání smířil. Vylepil jsem značku na blízký sloup a vtrhli jsme na recepci kempu. Ordinační hodiny měli jen do osmi, ale uvnitř se svítilo, a tak jsme doufali, že se alespoň někdo vrátí zhasnout. Doufali jsme úspěšně. Správkyně na nás byla hodně naštvaná, ale díky Vukovým diplomatickým schopnostem si dokonce nechala zaplatit a my se mohli usadit.

Když jsme rozbalovali stany na horní straně kempu, kde nebylo tolik lidí, už se schylovalo k tmě. Nejjednodušší stavbu měl Kulich, ten jenom rozbalil na zem igelit, na něj položil spacák a příbytek dovršil další vrstvou igelitu. Já pomohl se stanem Drakovi. Ender svůj stan dával dohromady s Glutexem a Suicune. Další stan stavěl Vuk a mezi tím vším pobíhal Totodile a všem se posmíval.

Jakmile jsme se mohli považovat za zabydlené, šli jsme prozkoumat zdejší zdroje pitiva. Hotelové restauraci jsme se raději vyhli a posadili se do zahrady restaurace protilehlé. Protože už se nikomu z obsluhy nechtělo chodit až ke stolům dole, posadili nás na terasu, z níž předtím vyhnali nějaké hosty.

Objednali jsme si něco k pití, každý podle chuti a ti, co měli hlad i něco k snědku. Po uspokojení základních potřeb jsme se dali já, Glut a Sui do zpěvu. Docela ochotně se přidal i Vuk. Ender však hledání textu mezi písmenky vzdal. Někteří zevnitř se na nás pobaveně dívali a po nějaké době si i navykli. Přečkali jsme tam tedy nějakou tu hodinu aniž bychom byli vyhozeni.

Pak jsme zaplatili a odešli ke svým stanům. Někteří se vydali spáchat hygienu. Když jsem se nasáčkoval do spacáku, dlouho jsem už při vědomí nezůstal. Bylo už určitě po půlnoci. Poslední slova, která jsem toho dne slyšel patřila pokémonnímu slovnímu fotbalu.