Sedím nad černou obrazovkou a zírám na blikající kurzor. A tiše si říkám:"Piš. Piš, co cítíš." A tak zjišťuju, mám v tom hroznej zmatek. Netuším, čím bych měl začít. Do háje, ještě než jsem zapnul počítač, měl jsem spoustu myšlenek, spousty vět, ale teď to nějak nedává smysl. Ještě před chvílí. Napadá mě, proč jsou okamžiky tak pomíjivé? Dá se na tohle vůbec odpovědět? Ne, chtěl bych se vrátit. Prožít ten okamžik znova, přehrát si to jako z kazeťáku a zapsat ta slova, co mě napadala. Teď po nich zůstala jen černá díra. Díra a náhražky. Znějí tak podivně a nedávají smysl. Tak jako nedávají smysl žádné náhražky okamžiků. Fotky, filmy, předměty. Nedávají smysl, protože se snaží zastavit čas. Čas nejde zastavit. Přestože už si to přálo hodně lidí. Možná, že všichni, i já. Vrátím se ve vzpomínkách zpátky a říkám si:"Sakra, tohle bych chtěl zažít znova" A pak posmutním, protože vím, že co se stalo, je nenávratně pohřbeno v hlubinách času. Sice, mohl bych to zkusit znova, ale už to bude jen ta náhražka. Marná a nesmyslná. To vzpomínka je lepší. Jenom je všechno tak nějak naruby. Šťastné vzpomínky mě rozesmutní. Ty zlé mi zlepší náladu, ale jen na chvíli, než zapůsobí svědomí. Ale vlastně, co to plácám, zítra si tohle přečtu a řeknu si, že je to nesmysl, přesto, pokud tohle čteš, je jasné, že i přesto jsem se rozhodl to nezničit. Nakonec, všechno, co jsem zničil, dnes postrádám. Tak jako čas, jenž protekl mi mezi prsty.