Někdy přemýšlím, proč všechno tohle dělám. Plahočím se cestou, kterou neznám. Nechci znát budoucnost, chci znát jen cíl. Jaký je? Dosáhnu ho někdy? A když už tak za jakou cenu?

Jdu po cestě. Jdu dopředu, nemůžu se vrátit. Vracet se by stejně byla chyba, přesto tam vzadu vidím něco víc, něco víc než jen neznámou mlhu. Je to vůbec zajímavý. Člověk je jako rak. Kráčí kupředu a přitom se dívá dozadu.

Občas při toulání světem narazím na rozcestník, škoda, že si uvědomím, co na něm bylo napsáno, až když zjistím, že jsem zvolil špatně. Všechno špatné je k něčemu dobré. Všechno špatné mě totiž učí žít. Dělat čím dál tím důležitější a chybná rozhodnutí, ale něco ještě důležitějšího. Všechno tohle mě nutí bojovat.

Každý bojuje se svými problémy po svém, někteří se řídí heslem:"Kdo uteče, vyhraje", jiný "Moudřejší ustoupí". Buďto tohle heslo neplatí, nebo je osud blbec. Blbec neustoupí. Taky se říká:"Chytrýmu napověz, hloupýho kopni.", jenže kopni osud a on ti to bohatě oplatí.

Tak jak se s tím vším vlastně dá bojovat? Já nevim, ale když už prohrát, tak alespoň důstojně, pak i když prohraju, pořád mi něco zůstane. Toho se držím a vlastně kladu osudu pasivní odpor. Někdo by takl mohl říct, že se vezu. Bude to možná tím, že lidem nevěřím, a tak jim neříkám věci, které by jejich názor mohly vyvrátit. Nemusíte se ničeho obávat, ani vám to neřeknu. Budu to nosit v sobě a budu žít pro tu myšlenku.

Když to bude nutný budu bojovat jako Don Quijot s větrnými mlýny, i když nikdo nebude vědět proč, jen s tím rozdílem, že nejsem Don Quijot a větrný mlýn jsem viděl dvakrát v životě. I když souboj s lidstvem nikdy nevyhraju, chci alespoň neprohrát. Jen neprohrát...

Sedím nad černou obrazovkou a zírám na blikající kurzor. A tiše si říkám:"Piš. Piš, co cítíš." A tak zjišťuju, mám v tom hroznej zmatek. Netuším, čím bych měl začít. Do háje, ještě než jsem zapnul počítač, měl jsem spoustu myšlenek, spousty vět, ale teď to nějak nedává smysl. Ještě před chvílí. Napadá mě, proč jsou okamžiky tak pomíjivé? Dá se na tohle vůbec odpovědět? Ne, chtěl bych se vrátit. Prožít ten okamžik znova, přehrát si to jako z kazeťáku a zapsat ta slova, co mě napadala. Teď po nich zůstala jen černá díra. Díra a náhražky. Znějí tak podivně a nedávají smysl. Tak jako nedávají smysl žádné náhražky okamžiků. Fotky, filmy, předměty. Nedávají smysl, protože se snaží zastavit čas. Čas nejde zastavit. Přestože už si to přálo hodně lidí. Možná, že všichni, i já. Vrátím se ve vzpomínkách zpátky a říkám si:"Sakra, tohle bych chtěl zažít znova" A pak posmutním, protože vím, že co se stalo, je nenávratně pohřbeno v hlubinách času. Sice, mohl bych to zkusit znova, ale už to bude jen ta náhražka. Marná a nesmyslná. To vzpomínka je lepší. Jenom je všechno tak nějak naruby. Šťastné vzpomínky mě rozesmutní. Ty zlé mi zlepší náladu, ale jen na chvíli, než zapůsobí svědomí. Ale vlastně, co to plácám, zítra si tohle přečtu a řeknu si, že je to nesmysl, přesto, pokud tohle čteš, je jasné, že i přesto jsem se rozhodl to nezničit. Nakonec, všechno, co jsem zničil, dnes postrádám. Tak jako čas, jenž protekl mi mezi prsty.

Eh, uh.

A jéje.

No nazdar.

To se teda nepovedlo.

A co vlastně?

No tohle přeci.

Ach tak. Myslíš ten, tamten...

Přesně ten.

No tak to teda ne. Je to hrůza.

To je. Ať dělám, co dělám, vždycky to dopadne stejně...

... přemnožej se a pak se začnou zabíjet.

Jo, přesně tak.

A už tušíš, čím to je?

Čím asi, pořád porušujou pravidla. Udělám jim do země díru, dám tam ceduli:"Sem nechoďte, nebo zahynete"...

...a oni tam půjdou a zahynou.

Jo, přesně tak.

Ale to přeci pravidla neporuší.

Jenže pořád se o to musí pokoušet, a nakonec do tý jámy spadnou.

To sou ale dost hloupý ne?

Když ono to vypadá spíš naopak. Dřív ta stvoření žila v klidu a rovnováze, celá tisíciletí, celé epochy.

A proč dřív?

Řeknu ti to takhle. Je to dobrý, funguje to, ale má to jeden háček. Je to docela nuda.

A od tý doby experimentuješ s umělou inteligencí?

A od tý doby experimentuju s umělou inteligencí. Začnou vždycky stejně, jako dřívější prototypy, ale pak se mezi sebou začnou dorozumívat. Každý se podělí o své poznání, a tak se toho někteří jedinci dozvědí příliš mnoho. Dřív, když někdo něco objevil, zanikla myšlenka i s ním, ale teď si je generace předávají, a když každá něco přidá...

Povídej.

Získají obrovskou moc. Obydlí celý povrch, jenže pak mezi nimi přestanou proudit informace.

To tedy někteří začnou zaostávat.

Tak, tak. A pak se ti zaostalí dozvědí o tom, co mají jiní. A začnou jim závidět.

Co je to závidět?

Hmm, to je novinka, to je když něco nemáš, ale vidíš, že to má někdo jiný, tak po tom toužíš, chceš to taky.

To je nesmysl!

Kdybys je pozoroval tak dlouho, netvrdil bys to. Je to daň za pokrok. Kdyby nebyl pokrok, nebyly by rozdíly, ani závist. Tak, kde jsem to skončil. Jo, už vím. Začnou jim závidět, ale nepřijdou a nezeptají se, jak to vyrobit. Vezmou si to.

Jentak?

No jentak ne, těm vyspělejším se to vůbec nelíbí, a tak použijí násilí. Když je to malá skupinka, vždycky se to nějak vyřeší, ale když to jsou velké tlupy, začnou se proti sobě spojovat a začnou válčit. Vždycky když objeví válku, jde to s nima z kopce. Pokus č.314 to vydržel jen 50 000 let, a to byl ten nejúspěšnější.

Jak skončil?

Porušili zákon. Používali proti sobě takové věci, které zhmotňovaly nic. Na místě, kde stála města takhle zhmotnili, třeba obrovský balvan. Byla to vážně účinná věc, jenže měla jednu vadu. Nikdo si neuvědomil, že když se někde hmota objeví, musí někde mizet. Jenže ono to taky tak vypadalo, že nikde nemizí. Nakonec přišli na to, že tu hmotu brali z budoucnosti. K jejich škodě poměrně blízké. Pak se najednou dostali tam, odkud kradli. Poslední z nich zahynul 5 640 932 let, 3 měsíce a 21 dní po začátku experimentu.

Smutné.

To teda jo. Ovšem tenhle experiment se docela drží. I když objevili války, dokázali s těmi největšími včas přestat. Sice stále vedou malé, ale nepoužívají tak katastrofální zbraně.

Jenže?

Jaký jenže?

No pokaždý je nějaký jenže.

Ach tak. Jenže objevil se jiný problém. Když začli být někteří z nich zajištění, začali si užívat. Začli ze své přírody pumpovat všechno možné. Jen, aby si usnadnili práci. Většinu věcí, které z ní čerpají, za účelem zisku energie spálí.

To je dost krátkozraké.

Že krátkozraké? Vždyť oni sou úplně slepý! Vždyť přesně ví, co to dělá a k čemu to povede! A přesto v tom pokračují!

No tak, klid. Vždyť o nic nejde.

Že o nic nejde? Víš kolik jsem tomu dal času? A pokaždý to nějak zkazej. Pokaždý, jako by to nešlo i bez toho. Jako by se nemohli vzdát těch pár maličkostí, proč se nesnažej zachránit si život?

Instinkt.

Cože?

Instinkt, chtělo by to instinkt.

Jak to myslíš.

Když si zaváděl inteligenci, musel jsi potlačit jejich instinkt, že jo?

Jo.

No a jedním z nejdůležitějších pudů bylo chránit nejen život svůj, ale i život rodu. Jenže teď jim záleží jenom na jejich vlastním životě. A ten si chtějí zatraceně dobře užít. A na tom, co zbude pro příští generace jim nesejde. Proto neváhají ze svého životního prostředí vyždímat co nejvíc. Proto neváhají hubit možná už své vlastní potomky.

Máš pravdu. Chybí jim instinkt. Ale instinkt hubí inteligenci.

Dřív nebo později se budeš muset rozhodnout. A vidíš, že inteligence nefunguje.

Dobrá, zkusím to. Hned teď. Sbohem experimente č.2014. Sbohem lidé...

Je tady všude kolem nás, obklopuje nás, zasahuje do našich životů, ukončuje je. Smrt. Smrt není a nikdy nebyla jen pojmem. Vyjadřuje strach a bezmoc.

Není nic nevyhnutelnějšího než ona. Stejně tak je nevypočitatelná a nikdy nevíte, kdy vás potká. Zemřít na nějakou nemoc je ještě docela hezké (podle mě), než třeba když utichne tlukot vašeho srdce po autohavárii, nebo pod něčíma rukama. Máte totiž ještě nějakou naději se rozloučit se světem a s těmi, co by měli vědět, že jste žil také pro ně.

Není nic horšího než zemřít mladý. Neochutnat život naplno, nikdy si nezkusit to, nač jste museli čekat, až budete starší. Poslední roky svého zatraceně krátkého života věnovat škole a snášet to, že se vám ta píle už nikdy nevrátí. Mít toho spoustu, co říct, ještě spoustu plánů uskutečnit, a nic z toho se vám nikdy nepodaří.

Smrt přijde. Obdivuji a zároveň zatracím ty, co věří, že se v klidu dožijí vysokého věku, ty, co doufají, že za 40 let, kterých se ještě bez problémů dožijí, věda objeví lék na všechny nemoci světa, přestože je hned zítra může přejet opilý řidič.

Nenávidím ty, co svou nedbalost dokáží vést na hraně života a smrti. Svého života a smrti jiných. Když někdo způsobí smrt někoho jiného, ať už nedostatkem pozornosti, ohleduplnosti, pro peníze, nebo dokonce jentak ze srandy, je to neočistitelný zločin, který se ani nedá potrestat tak, jak by zasluhoval (a pak slyšíte, že někdo za smrt deseti lidí z nedbalosti jde sedět na 2,5 roku, to je vážně směšné až k pláči).

Zajímavé je, jak někdo dokáže přejít blízkost smrti s úsměvem, protože jemu se zkrátka nemůže nic stát, přičemž na místě nebožtíka teď stejně tak mohl být on. Já osobně se smrti bojím, nedokážu se jí vysmívat, mít radost ze smrti někoho, kdo mi znepříjemňoval život. Vždyť stejně tak já ho možná znepříjemňuji jiným a ani o tom nevím.

Bojím se, že smrt přijde rychle, že nestihnu dokončit své plány, říci to opravdu důležité, co roky nosím v srdci. Proto se snažím žít naplno. Nejde mi to a mrzí mě to, ale stejně se alespoň snažím a pohrdám těmi, co velmi rádi upadají do stereotypu života moderního člověka a ani nepoznají, že jim něco chybí, že za celý svůj život neudělali nic opravdu správného, nepokusili se změnit svět. Jejich zážitky se omezí na příhody z mládí, které vyprávějí svým dětem a přesvědčují je, aby to co oni, nedělali, protože musejí svůj život vést důstojně, aby pak mohli zcela nedůstojně a bez užitku umřít stejně tak jako oni.

"Podlehni pokušení, možná už podruhé nebudeš mít tu možnost"

Věnováno všem těm, kteří ve svém životě nestihli splnit své poslání - žít.

Každý ráno je stejný. Když vypadnu z baráku a nasadim sluchátka na uši, uvidím rozespalej svět, co zapad do jednotvánrný změti vítězství i proher. Nevim, jak to popsat.

Každý ráno mám zvláštní pocit. Pocit, že je s ním něco v nepořádku. Jako by se mělo něco stát, jenže se nic neděje.

Lidský tváře jsou stejně ustaraný jako včera. Některý jakoby ani nebyly. Přestávám je vnímat. Nastoupim do tramvaje. Jedno prázdný sedadlo mě láká k usednutí. Ne, nesednu si. Někomu jinýmu snad poslouží líp. Tramvaj sebou cukne a jede.

Pár lidí se na mě podívá. Já zas na ně. Jentak pro sebe se usměju. Vím něco, o čem oni nemají potuchy. Těší mě to. Možná, i kdyby to věděli, nebylo by to na nich vidět. Myslím, že ani na mě to není poznat.

Podívám se ven do ponurých ulic. Ať už tam jsou rozpadlý barabizny nebo nový krychle, všechny ulice jsou stejný, všude žijou stejný lidi. Žijou v nevědomosti. Někdy si říkám sladká nevědomost. Další pohledy mě v tom ještě utvrděj.

Jo tenhle svět je nemocnej. To, že se točí jen vyjadřuje ten nesmyslnej koloběh života a smrti. Nedá se přerušit. Smysl by však mít měl.

Říkám si jakej vlastně. Je to těžký. Vím však, že peníze to nejsou. Co s penězma? Neříkám, že bych je hned zahodil, ale tohle nemůže bejt přeci cíl, jenom prostředek, ale ani to ne. Ne všechno si člověk koupí. Prachy nejsou zrovna věc, po které toužím, ač by se hodily.

Je to všechno na nic. Co tu po nás zbyde? A když už, koho to vlastně bude zajímat? Už jsem vlastně zapomněl, co jsem chtěl říct. No stejně se to nedá vyjádřit slovy.

Je to pocit, že tenhle svět pořád někam padá. Všichni se ženem do záhuby. Bez ničeho, bez cíle. Kde to skončí? Kdy? Dá se to vůbec změnit? Já doufám, že jo, je to vlastně to, co si přeju ze všeho nejvíc, něco tady změnit.

Jiní zase doufají, že se to nikdy nezmění, takový nenávidim. Těm patří ten můj úsměv. Je to výsměch těm, kteří spí. No tak, lidi je čas se probudit. Otevřte oči. Neni to tak těžký. Snad se jenom bojíte toho, co uvidíte. Je to tak? Naučili vás se jenom bát. Proč tohle všechno děláte? Ze strachu? Ze strachu o rodinu, o přístřeší, o pohodlí a svý milovaný prachy?

Víte co vám řeknu? Nechte si je. Vaše peníze vás nezachrání. Můžete přežít, ale nikdy nebudete žít. Nebudete žít, dokud se nevypořádáte s tim, co je tu všude kolem nás. Je tu tma, vlhko a smrad. Ten smrad se však dá vydržet, vlhko taky nevadí a tma nás udržuje ve strachu. Áh, je to marný a navíc musim vystupovat, jít do školy zařadit se do davu nevědomých a slepých.

Nebo vlastně nemusim, co se mi může stát? Občas si říkám, že to udělám. Jentak ze srandy. Odjedu pryč. A možná se už nevrátim. Vlastně to tu nestojí za nic. Přesto tu stále jsem a na něco čekám. Chci odejít pryč a přesto mě tu něco drží. Co je to? Nevidím. Stmívá se ...

Hlava plná myšlenek a slova došla. Co teď? Mám chuť křičet, křičet, jako nikdo nikdy nekřičel. Křičet tak, aby to všichni slyšeli i ti, co jsou hluší. Křičet za všechny i za jednoho. Živého, či mrtvého. Křičet pro všechny, kteří potřebují probudit. Jediné táhlé "Ááááárrrrghhhháááááuuuáá", by vyjádřilo všechno, na co myslím. Strach i odvahu, rozum i bláznovství, svobodu i hranice, které chci a nemohu překonat, život i smrt, cestu i její konec, i když ještě neznám ani její začátek.

Hlava plná myšlenek a slova došla. Slova. K čemu slova, když nejsou upřímná? K čemu upřímnost, když o ní nevíme? Když jsou slova bez významu, proč není také význam beze slov?

Hlava plná myšlenek a slova nepřijdou. Avšak stačí chvíli naslouchat. Slyšíte? Ne? Pak asi nikdo nic neříkal. Tak proč, ksakru, nikdo nic neříká? Není slov, nebo snad myšlenek? Nebo dokonce lidí?

Hlava plná otázek a slova nikde. Přeci slova mají velkou moc, nebýt slov nikdo by nemohl říkat "zpátky na stromy", i když tam by jsme asi zůstali. A stejně je nikdo nepoužije, tak jak by měl, nikdo mi neodpoví.

Hlava plná myšlenek a slova došla. Zbylo jen jediné, co má ještě význam, snad ho zařvu než zařvu. Ááááárrrrghhhháááááuuuáá!!