Tenhle příběh nezačne tak, jak jste zvyklí. Není tu žádný mladý desetiletý trenér chystající se na cestu. Ne nic takového, koneckonců je to můj příběh, příběh o mě.

Tak pro začátek bych se vám moh představit. Mé jméno je Hrss-Sarg, ale muj trenér mi říká Břitvák. Zvláštní méno. Eh.. možná vás teď zarazilo to "muj trenér". No je to tak, jsem pokémon. Scyther.

Je těžký si vybavit, jak to vlastně všechno začalo. V dobách, který stály za to a ještě si je pamatuju, jsem se potloukal po Brdech. Řeknu vám, jsou to docela hezký lesy. Žil jsem si tu svuj monotónní a nudnej neuvědomělej život, ale byl jsem za něj vděčnej. S mojí bandou jsme tu děsili turisty. Byla to docela zábava, to jo, ale začal jsem si uvědomovat, že tohle neni pořádnej život. Za pár let tady umřu a neštěkne po mě ani Houndour.

Nevim jestli za to mohla schíza nebo jenom nekonečný deprese, ale moje parta se mi začala odcizovat, nakonec i hnusit, stejně tak jako všechno, co jsem dosud dělal. Za několik měsíců jsem byl úplně sám. Skoro nikdo mě neznal a ty ostatní mě znát zkrátka nechtěli.

Nezbývalo mi nic jiného než zkusit najít smysl života, nějakej cíl. Chvíli jsem si hrál na Robina Hooda. Chtěl jsem bohatejm brát a chudejm dávat. Problém byl v tom, že bohatý vám jentak do lesa nevlezou, tudíž jsem jim neměl, jak brát. A nehledě na to, že přede mnou ti chudí zdrhali, bych jim stejně neměl co dát, protože jsem nic neměl. Po pár dnech jsem se na to tedy vykašlal.

Ale co teď? Váhal jsem, nevěděl do čeho seknout. Matný nápady na seberealizaci jsem mávnutím paže smet z pomyslnýho stolu. Nenápadně a pomalu jsem se vracel k tomu, před čím jsem chtěl utéct, k nudnýmu monotónnímu neuvědomělýmu životu.

Tak to šlo dalších pár měsíců, přesně vám to neřeknu, vůbec jsem neměl ponětí o čase. Najednou se to ale všude začalo hemžit trenérama. Tedy jestli se o desetiletym harantovi oblečeným jak vánoční stromek, co pobíhá po lese s pokéballem v ruce a baťůžkem na zádech dá říct, že je to trenér. Vlastně míval jsem o trenérství trochu jiný představy. Myslel jsem si, že to má být nějaká čest, považoval to za novodobý rytířství. Jenže tyhle kluci (ňáká holka se mezi nima taky našla) mi naháněli hrůzu, stali se mou noční můrou. Rozhodně se mi nechtělo skončit v rukou kohokoliv z nich. Snažil jsem se skrývat. Přebýval jsem, kde se dalo, ale pak začali chodit i v noci, neměl jsem ani trochu času na odpočinek, věděl jsem, že odtud musím vypadnout, i když jsem stále nevěděl kam.

Jedno místo mě ale stále lákalo. Každé ráno jsem k němu vzhlížel. Vlastně ten pohled nebyl zrovna krásnej, ale tušil jsem, že tam se stane něco, co změní můj život. Určitě ta změna nebude k horšímu, už teď jsem byl na dně. Pomalu avšak rozhodně jsem vykročil tím směrem, kde se v mračnech kouře a prachu rýsovala Praha...

Cesta to byla dlouhá. Ve městě jsem potřeboval být v noci, nechtěl jsem se stát pouťovou atrakcí, takže jsem vyrazil hned ráno. Dalo by se to stihnout rychleji, ale když nechcete, aby vás někdo viděl, trochu vás to zdrží. Cesta lesy byla docela snadná, čím blíž jsem však byl cíli, tím víc houštin ubývalo. Pak jsem dorazil k další silnici. Na její druhé straně však už nebylo zhola nic. Jen příkop a pšeničné pole. Nikde v dohledu není žádný úkryt. Už brzo by se mělo setmět, tak tedy počkám.

...

Konečně tma, můžu vyrazit dál. Pokud mě teď vůbec někdo zahlídne, stejně nebude ani tušit, co je to za zelenou šmouhu. Postupoval jsem rychle, za pár minut jsem došel k ceduli, jež hlásala už na dálku konec cesty. "Hlavní město PRAHA". Tak jsem dorazil, jenže pak mi to došlo. Co tady? Všechny sny o novém začátku se rozplynuly. Připadal jsem si hrozně blbě. Věnuju celej den cestě někam, kde ani nevim, co vlastně chci.

Když už jsem tady, zkusim tu přečkat noc, ale kde? Na parky kašlu, jsou tu všude divný lidi, ale tamhleten barák by snad ušel. Vypadá prázdně. Tam určitě jentak nikdo nezavítá. Když se konečně usadil prach, pochopil jsem proč. Všude byla halda suti, prachu a nějakejch spálenejch hadrů. Některý byly ještě zachovalý, z těch jsem si udělal provizorní lehátko v rohu místnosti. Ulehl jsem, ale dost dlouho jsem nemohl usnout. Pořád jsem přemýšlel, proč mě vlastně osud zavedl sem. Ani jsem netušil, že mi to už za chvíli dá poznat.

Převalil jsem se a jen lehce strčil do zdi. Během chvilky se na mě zřítila. Zděšeně jsem vykřikl:"Scy...", než mi padající trám vyrazil dech. Byl jsem zmatený, nemohl se pohnout, všechno mě děsivě bolelo. Vysvobozením z té hrůzy bylo jen krátké bezvědomí. Tohle měla být zatraceně dlouhá noc...

Z krátkého spánku mě probudily první sluneční paprsky. S nimi přicházela i naděje, že mě tu snad někdo objeví. A skutečně, slyším kroky, snažím se na sebe upozornit, ale z mých úst vzejde jen zoufalé zasýpání. Přesto se kroky přibližují. Cítím obrovské horko, takovou divnou euforii, to asi dělá ta bolest. Pak zase všechno zmizí.

...

Probouzím se, ale nemám sílu otevřít oči. Slyším však hlas: "Kruci, probuď se, notak..." Je to člověk. Po dlouhé době první, kterého opravdu rád slyším. Zkouším se nadechnout, teď už to jde líp, Ta váha, co mě svírala je pryč. To mi dodává sílu. Přecijen oči otevřu. Prudké denní světlo mě však oslní, takže stejně nic nevidím. Pokusím se zvednout, ale tak moc síly zase nemám. Pak zase ten člověk, asi je sám:"Á, tak ty už si vzhůru" Kupodivu mi ani moc nevadí, že mi tyká. "Pěkně tě to zřídilo, co si tu proboha dělal?" "Scy...ss..." "Ty mi toho asi moc nepovíš, co?" Snažil jsem se mu rukou naznačit, že je to dost hloupá otázka. Bolest mi projela celým tělem. Málem jsem zase omdlel. Asi jí mám zlomenou, to to hezky začíná. "K nejbližšímu středisku sou to dva kiláky, takhle bys to nepřežil. Pro někoho dojdu." Prudce jsem na něj zasyčel. "No tak já nevim, ještě bych moh zkusit tohle, měls ho u sebe" Ukázal mi oprejskanej pokéball. Zdravou rukou jsem po něm seknul. "Au, no tak díky! Já ti tady pomáhám, a ty..." Kde se tam ten pokéball kruci vzal, že jsem ho měl u sebe? Možná byl někde v těch hadrech. Pochopil to:"Takže pokéball asi ne, co?" Přikývl jsem. "Hmm, tak co s tebou?"

Pak bylo zase ticho a tma. Probudil jsem se v zářivě bílé místnosti. Bylo mi mnohem líp. Cítím jen obvazy. Něžný ženský hlas se mě snaží ukonějšit, ale nevím, jestli je zrovna tohle to, co potřebuju. "Kde je ten kluk, co mě přivedl?", řekl jsem. Sestra odpověděla:"To bude dobrý, dostaneš se z toho." Kruci, proč nám lidi nemůžou rozumět? Aspoň Chansey pochopila a doběhla pro něj.

Teprve teď jsem si ho konečně pořádně prohlíd. Taková průměrná postava, trochu delší vlasy, zklamanej výraz, roztrhaný šedivý šaty. Nevypadal na někoho, koho by měl život rád. Přestože jsme si neměli, co říct, bylo dobře, že byl tady. Měl jsem z něj dobrej pocit. Po chvíli ho sestra zase někam odvedla, chvíli si tam povídali. Pak se vrátil jenom on a pravil:"Takže seš na tom asi takhle, žádný vnitřní zranění kupodivu nemáš, nohy jsou jenom trochu pohmožděný. Máš docela pochroumanej krunýř, ale to sroste, a křídla se taky srovnaj. Horší je to s tim ramenem. Je skoro na padrť a úplně v pořádku už asi nikdy nebude." Zkusil jsem, který rameno to je. Bolest prozradila, že to pravý. Podíval jsem se na něj. Vypadalo jako z terminátora. Tolik šroubů nemaj ani v železářství. Taky jsem si všim nějaký infuze. "Zkus na to nemyslet, potřebuješ odpočívat" To jsem věděl i bez něj. Položil jsem hlavu a celkem rychle usnul.

V nemocnici jsem si celkem pobyl ještě tejden. Za tu dobu jsem se od svého zachránce dozvěděl spoustu věcí, především o něm. Jmenuje se Vašek. Teď mu bude 18. Dodělal si jenom základku, ze střední školy odešel. Je z poměrně normální rodiny, až na to, že oba jeho rodiče jsou silní alkoholici. Díky tomu měli problémy s prací a penězma, což jim dávalo další důvod k tomu, aby si na svých dětech vylejvali vztek.

Před rokem od nich utek. Vzal s sebou i o pět roků mladšího bráchu Tomáše, ale ten to moc nezvlád a po dvou tejdnech se k rodičům vrátil. Na ulici se mu moc nedařilo. Snažil si něco vydělat sběrem, ale to nedávalo dost ani na občasnou svačinu. Jak už se to tak stává, ujala se ho jedna parta. Nejdřív to prý byla pohoda. Bydleli ve squatech a vydělávali si rozvozama a sem tam nějakou tou brigádou, jenže pak tam někdo zatáh drogy, perník a takový. Měl dost rozumu, aby si sebral svých pár švestek a šel zase dál.

Teď už pro něj není problém si po městě sehnat nějakou práci, spousta lidí ho tu zná a když se najde nějaká práce navíc, neváhají s nabídkou. Ovšem momentálně hodlá změnit plány. Chce cestovat, trochu se projít po světě a hlavně vypadnout z města. Vlastně to chtěl vždycky, jenže mu v tom vždycky něco bránilo, rodiče, škola. Teď už ho nic z toho nezajímá.

Na odchodu jsem ho zdržel já, ale asi mu to nevadí. Říkal, že jsem měl štěstí, že mě našel on. Stejně tak na mě mohli narazit nějací Rakeťáci, kteří se začali v Praze zabydlovat. Rakeťáci kradou pokémony a pak je prodají tomu, kdo nabídne nejvíc. Dělají to už úplně otevřeně. Vyvěšují si i reklamní plakáty. Mají spoustu zisků nejen z prodeje, ale i z výzkumů. Nikdo proti nim nic nedělá. Policii už mají koupenou, ta zasahuje jenom občas jentak na oko, všechny zase pustěj.

Vyprávěním všech možných příběhů a příhod mi Vašek pomáhal překonávat předlouhé hodiny nudy. Celou tu dobu mi bylo fakt líto, že mu nemůžu taky něco povědět.

Potom v pokoji přibyl další pacient. Přivezli ho tuším v úterý, i když to je vlastně docela jedno. Byl to Growlithe. Když se probral z narkózy vypadal dost zmateně. Ptal se mě, kde se to vlastně octnul. Původně jsem si z něj chtěl vystřelit a říct mu, že je v nebi, protože je po něm, ale nakonec jsem si to rozmyslel (stejně by mu to došlo) a řekl:"Myslim, že v nemocnici, ale jistej si nejsem, jsem tu totiž už pět dní a pořád ještě dejchám." Asi ho to nějak vzalo, jelikož zase usnul.

Ten toho moc nevydrží, co až si začnu dělat srandu z něj? Ne, tentokrát to zkusim vydržet, třeba se s nim dá mluvit. Než se zas probudil, koukal jsem do zdi, protože Vašek někam odešel, ani nevím kam. Předtím se moc zajímal o moje šrouby a dokonce si je obkresloval na kus papíru, řekl jen:"Překvapení..."

Najednou vidim, že spolubydlící zase obživl. Jenom na mě tupě zírá, tak se mu zkusím představit:"Hrss-Sarg - jméno mé. Jak říkají tobě?" Growlithe s podiveným výrazem mlčí. "Ty nemáš méno?" "Ne" "Ne, jako že nemáš, nebo ne, jakože..." "Ne", skočil mi do řeči (to si dovolil docela dost). Tohle zřejmě nebylo dobrý téma hovoru. Zkusil jsem něco jiného:"Proč jsi tady?" "Hmm, trochu nevyvedenej zápas" "Zápas?" "Jo" "Tak přesně takový, jako si ty, nechápu. Řekni mi proč to děláš? Nechat se takhle zřídit." "Tak zaprvé kvůli tréninku. Chci být lepší a lepší, chci vyhrávat, baví mě to. A pak taky kvůli trenérovi. Mám ho rád. Když vyhraju, má radost a já pak mám taky radost." Odbyl jsem ho pouhým "hmm", protože by mi to stejně nevysvětlil, určitě ne takovym způsobem. Ale pořád si říkám, že možná bych si to měl přecijenom někdy zkusit, třeba mi to pak dojde, nějaké skryté kouzlo zápasů, nebo tak.

Pak už mě nenapadlo nic, o čem bych se s ním moh bavit. Místnost tedy opět zaplavilo ticho. A tak se líně připlížil večer. Usínalo se mi docela špatně, moc jsem se na příští den těšil, konečně mě měli pustit ze střediska ven.

Po dlouhé noci následovalo vytoužené ráno. Nemocniční postel a okolí stihly můj denní režim úplně zruinovat. Obvykle jsem byl vzhůru dávno před východem slunce. Tentokrát při mém prvním pohledu ukazovaly hodiny téměř deset hodin. Rozhodně na tom ale nejsem hůř než Vašek, který ještě tvrdě spal na židli. Lehce jsem do něj strčil, ale vůbec nezareagoval. Sednul jsem si tedy vedle a bavil se pohledem na něj. Nevěřili byste, jak legračně člověk vypadá při spánku.

Když mě ta podívaná omrzela, strčil jsem do něj znovu. Tím jsem však docílil pouze toho, že začal vydávat táhlé neartikulované zvuky. Zkusil jsem štěstí ještě jednou. Po bleskovém uvedení do stabilní polohy na podlaze se probudil. "Co to..?", podíval se na mě. "Aha. Éé, kolik je hodin?" Nevim, jestli mu došlo, že se zeptal toho nesprávnýho, ale když se nedočkal odpovědi, podíval se sám. "Cože?! Půl dvanáctý? Měl jsi mě vzbudit dřív!" Zkusil jsem nasadit provinilý výraz, ale nezaúčinkovalo to, asi jsem neměl tu pravou motivaci (ve skutečnosti jsem se vinným rozhodně necítil). Zklamaně řekl:"Tak to dneska moc daleko nedojdem. No nevadí, času je dost, nebudeme nikam spěchat. Chvíli tu počkej, musim si něco vyřídit." Bylo mi divný, že se mnou ve svých plánech pořád počítal. Když jsem nad tím, jestli půjdu s ním, nebo zase sám, přemýšlel, tak jednoznačný mi to nepřišlo. Rozhodně ne natolik, aby to byla snadná volba. Každé pro mělo své proti a naopak. Napadlo mě si hodit mincí, ale přišlo mi pitomý o sobě nechat rozhodovat osud, mimo to jsem žádnou minci neměl. Nakonec jsem si řekl, že to zkrátka a jednoduše zkusím, utíct můžu vždycky.

Vašek se do pokoje vrátil se slovy:"Tak v pořádku můžeme jít." Přestože, se mi tu vůbec nelíbilo, ani se mi teď nechtělo vstávat. Moc jsem si tu zvyknul. "Tak jdeme!" Trochu jsem se lek a vychrlil na něj v čisté staroevropské scytherštině:"No, se nepo...!" Zdál se být zaražený, chvíli jsem pochyboval o tom, že mi nemůže rozumět, ale možná mu stačil jenom ten tón. Promiň v novém jazyce, který je o dost měkčí, ho trochu uklidnilo, přesto pěknou chvíli nepromluvil. Když jsme procházeli poslední chodbou, byl jsem docela nervózní, ale první setkání se s venkovním světem mě toho pocitu zase zbavilo. Konečně čerstvý vzduch, konečně pravé denní světlo a především konečně jsou pryč ty protivně bílý zdi. Co mě však trochu zarazilo byli lidi, kteří tu vůbec nebyli. To jsem totiž nečekal vzhledem k tomu, že jsme byli jenom kousek od Prahy. Netušil jsem kudy se dát, takže jsem se nechal vést Václavem, další věc, která mě překvapovala, obvykle bych se vydal opačným směrem a schoval se mezi nejbližšími stromy. Vážně se se mnou asi něco stalo.

Poznal jsem, že se blížíme k lesu. Na místě jsme usedli na kmeny rozestavěné kolem ohniště. Vašek spustil:"Tak a teď musíme vymyslet, kam se vydáme. Mě je to docela jedno, především se chci pohnout z místa. Vlastně je mi to tak jedno, že se nemůžu rozhodnout. Takže sem chtěl...", vytáh z batohu knížku a nalistoval na ní stránku, na které byl vyobrazena taková modrá oválná plocha s pár hnědozelenými skvrnami. "... teď je to na tobě, zkrátka někam ukaž." To mi nečinilo žádnou potíž. Jentak ledabyle jsem bodnul do stránky. Jeho reakce byla podivná. Začal se tlumeně smát a přitom procedil skrz zuby:"To je..." Pak se zarazil. "... vlastně docela dobrej nápad. Sibiř, to by mě vážně nenapadlo." Když rozdělával oheň, aby připravil něco k obědu, stále si pobaveně opakoval slovo Sibiř, pokaždé s jiným tónem.

Chvíli se s něčím klohnil, pak mi podal misku něčeho velmi, ale ne zcela nepodobného masu. Pochopil jsem, že není nejlepší kuchař. Když jsem první kousek překvapeně vypliv, začal se bránit:"Ale já se snažil!" Na to jsem mu kývnul a zkusil to znova. Možná to bylo taky tím, že nejsem zvyklý na teplé jídlo. Chtěl jsem tedy trochu počkat. "Jez, budeš to mít studený." Naznačil jsem mu, že právě o to mi jde. "No, jak myslíš." Ani jsem nevěděl jestli čekám, až "to" vychladne nebo na vhodnou příležitost, jak se "toho" zbavit. Nakonec jsem se odvážil "to" (vážně nevim, jak to nazvat) sníst.

Pak vyštrachal z batohu nějakou podivnou věc plechovitého vzezření. "A abych nezapomněl", řekl:"tak tohle je pro tebe" Zřejmě myslel skutečně tu věc, co držel v rukou, přestože jsem netušil k čemu by mi to mohlo být. "Počkej, nehejbej se. Nerad bych ti něco udělal." To, co říkal a co dělal však spolu nemělo nic společného. Začal mi povolovat matky na šroubech, co mi držely pohromadě rameno. Přesto, zachránil mi život, tak mu snad můžu trochu důvěřovat, řekl jsem si v duchu. Jenže to už nasazoval tu věc plechovitého vzezření na šrouby a utáhl ji zpátky. Teď už se ta věc tvářila o něco líp, a to přibližně jako ramenní část plátového brnění. Můj odhad se ukázal být naprosto správným. "Muj kámoš vyrábí zbroje, pro šermíře. Byl to muj nápad, ale on to dal dohromady." Tohle vylepšení se mi zamlouvalo. Konečně tam ty šrouby k něčemu byly.



"Jo a ještě něco. Vim, že mě to napadlo poměrně pozdě, ale...", trochu se zamyslel. "Můžu ti řikat Břitvák?" Řekl jsem si proč ne. Na to, že je to méno od člověka je docela dobrý. Spokojeně jsem přikývl. "Tak dobře Břitváku, můžeme vyrazit." Začal se rozhlížet na všechny možný strany. "Ehm, nevíš, kde je východ?"...

Tak jsme byli zase na odchodu. Praha, město, které jsem, přestože mě přilákalo, nepoznal, mizelo vzadu za našimi stopami. Věděli jsme, kam mají namířeno, ale co jsme nevěděli, bylo proč, jestli vůbec a přes jaké překážky se ponesou. Kilometry ubíhaly rychle a brzo jsme neměli ani potuchy, kde vězíme, jistojistě však předaleko od cíle. Překročili jsme pár silnic, a pak už následovaly jenom lesy. Potkali jsme tu pár houbařů a skřetů (tak Vašek říká turistům oblečeným nejlépe ve světle žlutý větrovce a s deštníkem v ruce). Po celou dobu jsme však nenarazili na jediného pokémona. (Čechy a obzvláště ty střední se jimi zkrátka nehemží)

Pak nás ale zaujal dětský křik a smích kombinovaný s bušením do dřeva. Když jsme se přiblížili, bylo vidět tři haranty, jak demolují strom. Mlátili do něj nějakou kládou a kopali do něj, naší přítomností se nenechali rušit. "Vy parchanti, necháte toho!!?", začal na ně řvát Vašek. Jeden z nich, který si připadal asi hodně drsnej, protože měl černý brejle, odpověděl:"Hleď si svýho!" "Taky, že si hledim", nenechal se Vašek odbýt. "Jo? Ten strom je snad tvuj?" "Je, stejně jako všech ostatních, možná až na vás." Jak se k nim tak Vašek přibližoval, napadlo je konečně vzít nohy na ramena. Ten strom byl dost otlučenej, měl sedřenou kůru, ale nebylo to nic z čeho by se nedostal. Co mi vrtalo hlavou bylo, proč to dělali? Co jim na tom mohlo dělat takovou radost? "Lidi jsou divný", povzdychl si můj přítel. Ano, lidi jsou divný.

Za tu chvíli se dost setmělo, už nemělo moc cenu někam chodit, takže jsme zůstali na místě. Vašek si rozhodil na zem deku, já si lehnul kousek od něj, to bylo to poslední, co jsem toho dne zaregistroval, neboť jsem okamžitě usnul.

Ráno bylo šokující. Jako kdyby nám někdo chtěl tu večerní příhodu tisíckrát vrátit. To, co mě probudilo byl řev motorových pil. Rychle jsem Vaška probudil, tentokrát neměl problémy se odlepit od země. Nacpal deku do báglu a začal potichu ustupovat. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale bylo na něm vidět, že se nehodlá jentak vypařit. (...ozvalo se hlasité zapraskání a na zem dopadl první strom...) Asi věděl, co dělá. Vydal se k cestě, kde stál úplně nestřežený náklaďák. Pak si trochu pohrál s nádržema - kam se dala nasypat hlína, tam jí nasypal, jak do auta, tak do zbylých pil.

Potom se vydal přímo k jednomu dřevorubci a tak jako den předtím se snažil odvrátit zničení stromu. Já jsem se držel dál. Přesto jsem slyšel, když se rozhovor přiostřil, spoustu nadávek (byly fakt hodně sprostý), ale jen ze strany dřevorubce. To už Vašek rezignoval na argumenty a mlčky si stoupl ke stromu, který měl být poražen. "Vypadni vocaď!", marně opakoval vrah stromů. To už přestávali řezat i jeho kolegové a pozorovali, co se děje. Káceč odložil pilu a snažil se Vaška odvléct pryč, ale ten se držel pevně. A najednou se ten chlápek asi pomát, popad motorovku a jako by nic šel přímo proti Vaškovi, kolegové ho chtěli zastavit, ale byli daleko. Tomu jsem přihlížet nemoh. Hladina adrenalinu stoupá. Běžím. Běžím. Skok. Křídla mi moc neslouží, a tak padám stranou. Přesto mu podrazím nohy. Uřvaná pila se zakousne do země a konečně ztichne. Vašek bere nohy na ramena a já s ním.

Konečně je bezpečné se zastavit. Vašek udýchaně děkuje:"Díky." To se mi na něm líbí, nedělá věci složitější než jsou. "To sem zvoral, fakt, nevim, co jsem si myslel. Tohle sem, tedy sme, vyhrát nemohli. Promiň." "Śai,śai,.rsar°a", odpověděl jsem. Znamená to něco jako "Nic se neděje", ale důležitý byl především tón, uklidnilo ho to. Navrhl:"Co takhle snídani?" a vyndal kus bagety. Pomyslel jsem si: ještě, že bez jídla nějakej čas vydržim. Potom jsme se vydali zas dál.

Odpoledne jsme došli k řece. To byla skvělá příležitost k nahlédnutí do mapy. Ta řeka se jmenuje Labe, a město, které bylo vidět poblíž byl podle všeho Nymburk. Sešli jsme k němu do údolí, Vašek potřeboval dovnitř nakoupit nějaký jídlo a možná i něco do lékárničky, lépeřečeno lékárničku, doposud jsme žádnou nevedli. Mě se idea procházení se po městě nezdála moc šťastná, a tak jsme se domluvili, že na Vaška počkám v lese. Domluva spočívala v tom, že jsem se odmítl pohnout a vyčkával, než řekne:"Dobře, tak tady počkej."

Jenže tím jsme taky nějaký čas ztratili a brzo se začlo šeřit. Ne, že bych měl ze tmy strach, strach jsem měl maximálně z toho jestli mě Venca najde a jestli mezitím neusnu. Bohužel to z čeho jsem měl mít strach bylo pár pokémonních obyvatel lesa. Začal se o mě zajímat jeden Primeape. Skřeky, které vydával vypovídaly o jeho inteligenci, ovšem neměl jsem nejmenší zájem na tom se seznámit s jeho sílou. Zkusil jsem ho odradit, několika cílenými nadávkami, po kterých bych musel komukoliv s inteligencí větší, než má kořenová zelenina, připadat docela sebevědomě. Jenže on byl buďto hluchý, nebo měl inteligenci menší, než mívá kořenová zelenina, nebo zkrátka nevěděl, co to vůbec zelenina je (ještě jedna možnost, moje sebevědomí mu bylo jedno), tudíž se ke mě se stále stejnými skřeky blížil. Uvědomil jsem si, že jsem své kosy, břitvy, nože, nebo jak tomu chcete říkat, dost dlouho nepoužil a patrně teď budu muset.

Pak to šlo rychle. Když byl ode mně asi na pět kroků, odrazil jsem se od kamene a zamířil rovnou na něj. Přesný zásah (musím se pochválit) ho srazil k zemi. V tu ránu změnil trochu výraz, z neohroženého krále lesa se stal ufňukaným čímsi. Neviděl jsem důvod, proč pokračovat v souboji a začal se vzdalovat. Že nebylo náhle slyšet naříkání, mě upozornilo, že je něco v nepořádku. Zareagovat jsem však nestačil. Tentokrát jsem byl na zemi já. S tím se ten Primeape nespokojil a začal do mě bušit pěstma. Udělal jsem dva sudy a namířil proti němu ruku. Neměl dobrý postřeh a naběh si. Přímá rána do obličeje ho knock-outovala.

Tak tohle jsem měl z krku. Od toho úrazu jsem se moc nezhoršil a to je dobře. Jenže Vašek pořád někde trčel a to už byl ve městě tři hodiny. Už mě to přestávalo bavit sedět v lese mezi spoustou havěti. Když konečně přicházel, napadlo mě, že příště bude asi lepší jít s ním, aspoň trochu poznám lidi (vip - víceméně ironická poznámka).

Na chození kamkoliv bylo už pozdě. Odešli jsme jen pár metrů od cesty a rozbili tam tábor (deku). Z batohu mi podal rybu. (Konečně maso, čerstvé maso) Spokojen a syt jsem neměl problém usnout. Jenom jsem ještě dumal nad tím, jestli si všiml, že jsem tak trochu bojoval a jestli se ten Primeape vzbudí dřív než my. To jsem se hned ráno dozvěděl.

Jen jsem otevřel oči, už mi do obličeje funěl ten prasečí xicht. Jak jsem se lek, vdechnul jsem slinu (svou vlastní, naštěstí) a začal se tak mírně dusit, všechno teď hrálo pro opičáka. První rána mi vrátila dech, druhou jsem už nechtěl nechat dopadnout. Zved jsem nohu a přehodil ho za hlavu. Zkusil jsem udělat kotoul vzad a postavit se, jenže ráno je ráno a upad sem zpátky do hlíny. Toho hned využil, popad mě za nohu a táhnul za sebou. To od něj byla jediná chytrá věc, kterou ten den udělal. Nemoh jsem na něj dosáhnout ani se vykroutit. Tohle chtělo zaimprovizovat, nebo pomoc. O pomoc jsem se dožadoval celkem nahlas, ale mezitím mě napadlo ještě něco lepšího, po cestě jsem si uříz šlahoun, asi ostružiny a švihnul po něm. Zastavil. A hned jsem měl mnohem víc možností. Podkop jsem mu nohy a kleknul si na překvapeného Primeapa. Konečně jsem získal zase převahu. Přesvědčil jsem ho o tom, kdo vyhrál (možná se štěstím, ale přece), a jakmile jsem ho pustil, dal se na útěk.

Z oddechu mě vyrušilo tleskání. To se sem blížil Vašek. "Fíha, se umíš rvát!" Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem mlčel. Zato on pokračoval:"To takhle bojuješ normálně?" Na špatnou otázku jsem nemohl dát jinou odpověď než ne. Tohle se mi NORMÁLNĚ nestává. "Seš rychlej, toho by se dalo využít, nemyslíš?" (dramatická pauza) "Mě napadlo, co třeba zápasy?" Jen jsem se zved a trochu popošel, na tuhle otázku jsem ještě odpověď nevymyslel. Pocit z vítězství je dobrej, to jo, ale na druhou stranu to vyhledávat nemusim. "No? Co myslíš?" Abych mu dopřál, alespoň nějakou odpověď, nerozhodně jsem pokrčil rameny = "nevim" (aspoň tak nějak) a šel k "táboru". Už jsem chtěl vyrazit, trochu to rozchodit a hlavně už o tom nemluvit, zatím. To je přesně ono - zatím.

Pochodovali jsme celý den. Byl to vcelku nudný den. Narozdíl od těch předchozích aspoň tolik nepálilo slunce. Potkávali jsme jako vždycky docela málo lidí a ani s nimi nebyly problémy, kromě jedný malý holky, která se svý mámy ptala, co že jsem to za kytku. Kdyby jí bylo víc jak deset, myslel bych si, že je to vylízaná blbá kráva. Bylo jí víc jak deset. Ale to je vlastně jedno, neboť ji už snad a asi neuvidím.

Po týhle příhodě se ke mně Vašek otočil a začal mi vyprávět: "Víš, jak mi říkali ve škole?" Nevěděl jsem to, ale ani by mi nevadilo, kdyby to tak zůstalo. "Kreténe." Lek jsem se. "Nikdo ze třídy mi neřek jinak než kreténe." Aha. "Dokonce mi tak říkal i tělocvikář. Udělali si ze mě fackovacího panáka. Každej, kdo měl blbej den si do mě jentak pro radost praštil. Tenkrát jsem se neuměl bránit a byl jsem děsnej vozembouch. Každýmu tam bylo jedno, co jsem uměl. Pro ně jsem byl především slaboch. Nedokážeš si představit, jaká byla úleva, když jsem od těch omezenců moh odejít." Docela jiným tónem pokračoval:"Na střední to byla jiná. Měl jsem tu klid a dokonce i pár kámošů. Sice taky nic moc, ale už jsem nebyl jen kretén..."

Pak už jsem ho raději přestal poslouchat. Občas už mi docela leze na nervy. Já nechápu, proč lidi nemůžou někdy mlčet. Je to strašně uvolňující. Jeho slova jsem úspěšně ignoroval a poslouchal šumění listí a švitoření ptáků a bylo mi zase o něco líp.

Dneska jsme se usadili o něco dřív. Ještě bylo světlo. Úplně normální nudný večer. Jako téměř pokaždé jsem jím připravenou večeři odmítl. Tentokrát jsem udělal určitě velmi dobře, neboť při konzumaci toho, co vytvořil se tvářil opravdu škaredě a jestliže jemu něco nechutná, tak mě by to asi zabilo. Když jsem usínal, Vašek si u ohně ještě něco psal, možná deník, co já vim.

V noci mě probudil déšť. Celkem nepříjemný déšť. Noc nebyla jedna z nejteplejších, ale ta voda na tom byla o dost hůř. Zažil jsem ale i horší. Vašek to má ovšem o mnohem horší. Nevšim jsem si, že by s sebou měl něco nepromokavého a člověk už zkrátka není to, co býval. Tak jako já aspoň našel strom, pod který nepršelo tolik. Po půl hodině, kdy déšť stále sílil už to přestal brát sportovně. "Sakra!", zakřičel a praštil s nacucanou dekou do louže. Přitom bylo slyšet obrovský šplouchnutí a 3x"Do prdele!", načež do deky ještě kopnul. Opřený o kmen jsem ho tiše pozoroval. Litoval jsem ho, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro něj mohl udělat. Celou noc tam prostál. Tedy nejsem si jistý jestli celou, ale vždycky když jsem se probudil, stál tam.

Vzbudil mě hned, jak se objevila trocha světla, tipuju tak v půl šestý. Ještě poprchávalo. Tentokrát už nevypadal jen špatně a naštvaně. Vypadal jen o trochu líp než zombie a to jen proto, že měl oči na správném místě a dýchal. Ovšem i to mu dělalo potíže. Dost nehezky se rozkašlal a každou chvíli to bylo horší. Vzal si nějaký prášky, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Přesto mě ujišťoval, že to bude dobrý a že hnedka vyrazíme. Vyndal zablácenou deku z louže a vyždímal jí. Pak se na ni znechuceně podíval a hodil jí tam zpátky. Přitom na něj kaluž vycákla, ale to už ignoroval. Koneckonců, víc mokrý už být nemohl.

Potom jsme skutečně vyšli. Na snídani nikdo z nás neměl náladu. Vašek šel rychleji než normálně, asi aby se zahřál. Než přestalo pršet stihli jsme ujít odhadem osm kilometrů. Sundal ze sebe mikinu a triko, aby trochu oschnul. V tempu stále pokračoval. Mě to docela vyhovovalo, ale o něm jsem si jistý nebyl. Vždycky, když jsem ho předběhl a pohlédl na něj starostlivým pohledem, mávl rukou a zasýpal, že bude O.K.. Ty písmena by odpovídaly, jenom pořadím jsem si jistý nebyl. Začal jsem o něj mít vážně starost.

Zastoupil jsem mu cestu, a když se mě snažil obejít, jemně jsem ho strčil a usadil na zem, aby si odpočal. "Blázníš?" obořil se na mě. "Jestli vychladnu, tak schytám zápal plic." Začal se drápat zpátky na nohy. Jeho chování mi vážně nedocházelo, ale nechal jsem ho být. Když se blížilo poledne dorazili jsme do menšího města. Vašek patrně dostal rozum a zamířil do PokéCentra. Rozumný nápad.

Sestra se mu začla hned věnovat. "Co je s vaším Scytherem?" ptala se ho. Když s tlumenou ránou spadl na zem, pochopila, že tu nejde o mě. "Proboha, co je s váma?" "Umírám," odvětil chroptící ležící. "No snad nebude tak zle, hned pro něco skočím. Počkejte tady... no vlastně asi nikam nepůjdete, co?" uchichtla se a odběhla do zákulisí. Když se vrátila, nesla teplou deku a hodila jí na Vaška. Pak mu pomohla vstát. "Dala jsem vařit vodu na čaj. Asi bude lepší, když ze sebe ty mokré věci sundáte. Éé... Můžete třeba támhle," oznámila a ukázala na bílé dveře. No, to je vlastně jedno, bílé jsou tu všechny dveře. Ukázala na dveře. Vašek se tam odbelhal a zavřel za sebou.

Za několik vteřin se dveře znovu otevřely. Vyšel z nich a kopal před sebou hromádku nacucaných hadrů vytvářejíc na dlaždicové podlaze bahnitou louži. "Ehm, pane!" obořila se na něj sestra. "Mohl byste ..." "Já vím, já vím," přerušil ji Vašek, načež kašel pak přerušil jeho. Když se zase narovnal, hromádku překročil a nechal ji tam ležet. Sedl si pak na lavičku u jídelního stolu. Já jsem si přisedl naproti a čekal, co se bude, či nebude dít. Po chvíli přinesla sestra čaj. Málem se přitom natáhla kvůli hromadě uprostřed místnosti. Mě pochopitelně nepřinesla nic.

Když se jí povedlo odnést věci z podlahy a louži po nich předběžně utřít. Začala se vyptávat. "Jak se vám to přihodilo?" "Pršelo." "Jistě, ale jak..." Vašek začal možná naschvál hlasitě usrkávat horký čaj. "Hmm, máte nějaké jiné šaty?" "Ne, to bohužel nemám." "No mohla bych vám nějaké věci dát, ale je to všechno nemocniční oblečení." "To nevadí," na to Vašek. "Nejsem v situaci, kdybych si moh vybírat. Na druhou stranu stačí trocha barvy a je z toho dobrej ohoz. Můj kámoš měl civilku v nemocnici. Občas si vzal nějaký oblečení, přestříknul ho třeba na černo a měl vystaráno. Sice to není nic do společnosti, ale [kašel], ale [kašel], [kašel] tam my stejně nemíříme, viď?" Podíval se na mě. Zrovna jsem rozebíral párátko na hodně malá párátka. Náhlým zájmem o mě jsem byl poněkud zmaten, a tak jsem se před pokýváním hlavou ještě trochu lek.

Sestra se konečně začala zajímat taky trochu o mě. "Má jméno?" "Hrss-Sarg," zasyčel jsem hrdě, ale Vašek mi to tím svým "Břitvák" docela zkazil, obzvláště proto, že moje Hrss-Sarg jí oproti Břitvákovi nepřipadalo jako jméno. Proto jsem se dalším hovorům přestal věnovat. Vašek potom šel spát poměrně brzo. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že dnešní noc nespal téměř vůbec. Já jsem ho potom následoval. Po nějaké době jsem se opět ocitl na nemocničním lůžku. Na chvíli se mě zmocnil stísňujíci pocit, ale potlačil jsem ho myšlenkou na to, že tentokrát pacientem nejsem já. Tím pro mne den skončil.

Ráno na tom byl Vašek o dost líp, chrčení během noci přešlo postupně v obvyklé chrápání, takže obavy o číkoliv život už se mohly zase na nějaký čas odložit.

Mezitím, co Vašek spal, jsem se poflakoval po pokoji a přemýšlel, kde by se dalo najít něco k jídlu. Vyšel jsem ven z pokoje a na chodbě potkal něco, co by se do ní zdánlivě nevešlo, ale přesto se to skrz ní pohybovalo. Když se to otočilo a začalo to na mě mluvit, považoval jsem to za podivnou hříčku přírody a jen stěží jsem se bránil smíchu. "Eé, chceš něco k jídlu?" zeptalo se mě to hlubokým, ale pravděpodobně ženským hlasem. V tu chvíli mě hlad rychle přešel. Přesto mi ta osoba přinesla nějaký pitomý granule. Tím by mě přesvědčila, že nemám hlad, i kdybych byl v posledním tažení. Proto jsem se radši vrátil do toho pokoje a zase si lehnul. Nakonec prospat se trochu do zásoby nemusí být na škodu.

Probudil jsem se asi tak ve dvanáct. To jsem usoudil z pohledu na hodiny. Vaškova postel byla prázdná, tedy vylez jsem na chodbu a porozhlíd se po něm.

Našel jsem ho v jídelně, jak se cpe kuřetem. Vychvaloval si, že dlouho nic tak dobrýho nejedl. Asi proto, že dlouho nejedl nic, co by nespáchal on. Na zemi se pořád válela ta miska granulí. Vypadalo to, že byly ještě o něco zelenější než ráno. Proto jsem se jim radši zdaleka vyhnul. Ta obtloustlá ženská na mě začla pokřikovat, ať neokounim, že nic jinýho stejně nedostanu. Jako bych se jí o něco žádal.

Vašek na ní taky přestával mít náladu, ale rozhodnout se mezi odchodem a dalším soustem mu dělalo obrovské potíže. Ovšem hnedka, jak ta ženská zalezla, hodil zbytek kuřete do torny a zvedl se k odchodu. Už skutečně nebylo, proč tu zůstávat.

Já šel pochopitelně s ním.

Hnedka jsme se vydali k lesu na druhé straně města. Při tom na nás zírala halda lidí. Tedy ne tak na nás, jako především na něj. Vypadal totiž jako by utekl z nemocnice. Vlastně taky utekl. No, ale na tom moc nezáleželo.

Město bylo brzy za námi a s ním i ty pohledy. Ještě za chůze vyndal to kuře a podal mi ho. "Vem si to, já už nemůžu." Tím mě docela potěšil. Během chvíle byl ten kus ve mně.

Mimo to se mi taky pochlubil, kolik vyfasoval prášků. Zachrastil na mě třema krabičkama. Ovšem vypadalo to, že se obejde bez nich, protože ten kašel zmizel stejně tak rychle, jak se objevil.

"Myslím, že se blíží problémy." Podíval jsem se mu do očí, abych zjistil jestli to myslí vážně. Vypadal, že nekecá. "Docela nám docházej peníze." Udělal dramatickou pauzu a zastavil se. Teprve potom pokračoval. "Vlastně... už nám došly." Podíval jsem se na něj s ironickým úsměvem. "Já to myslím vážně!" Ironicky jsem se zamračil. "Di do háje." Otočil jsem se o šel do háje. "Krucinál! To neni sranda!" No, legrace už bylo dost, radši jsem se vrátil a dali jsme se zase do pohybu.

"S tebou má tedy cenu se o něčem bavit." pokračoval skysle. "Bodejď by ne, když mi nerozumíš," odpověděl jsem. "Co? Já ti nerozumim. To bys moh vědět." Mávnul jsem rukou a začal se tvářit zase trochu vážně.

Stejně se rozhodl znovu promluvit asi až po dalších pěti minutách chůze. "Ať chceme, nebo ne budeme s tím muset něco udělat." To množné číslo se mi v jeho projevu přestávalo líbit. "Asi budeme muset makat." Přestalo se mi líbit úplně. "No nic, někde se zeptáme, ještě trochu jídla máme." Začínalo mě to trápit.

Doposud jsem se moc nevěnoval, tomu, kde vlastně všechny ty věci bere. Mohlo mi dojít dřív, že to taky musí něco stát a prozatím jsme neudělali nic, z čeho by něco káplo. Byly tedy dvě možnosti: Buď je Vašek skrytý milionář, anebo což je bohužel skutečností, není.

Pracovat by pro mě nebyl žádný problém, kdyby nebylo takové maličkosti, že nemám většinu lidí v lásce. A vypadá to, že pro nikoho jiného budeme pracovat asi dost stěží. Došel jsem k závěru, který mi umožnil vyrovnat se s blížící budoucností, že dokud to nezkusim, nemůžu nic vědět, a tak jsem se rozhodl nechat se překvapit.

Koneckonců utíct můžu vždycky. (Chm, kde jsem to jen slyšel?)

Byla tuším středa, někdy na začátku jara, když se Václav Hanzlík, student pražské průmyslové školy, vracel domů. Z jeho chůze, rozevláté jako jeho křiklavá košile, bylo znát, že ho dnes život vyjímečně netrápí, přestože ve vzduchu visela tajemná a těžká vůně něčeho neznámého.

Spěšně vykročil z podzemí stanice metra Muzeum a zahnul po Václavském náměstí směrem dolů. Přestože to má domů ještě několik kilometrů, rozhodl se jít pěšky. Nejen že byl pěkný den, ale také proto, že nesnáší tlačenice lidí v hromadné dopravě. Jsou tak bezohlední a neustále šlapou na jeho tygra.

Ano, tygra. Když si na něj vzpomněl, otočil se, aby se ujistil, že je stále s ním. Pravda, není to opravdový tygr, žije jen v jeho fantazii, ale už je s ním tak dlouho, že s tou hrou ve svojí mysli nemůže přestat.

Vašek má moc rád zvířata, obzvláště kočkovité šelmy. Doma má jejich plakáty vylepený celý pokoj. Věnuje se kočkám víc, než čemukoliv jinému. Místo na zábavy chodí do ZOO. Asi proto nemá moc kamarádů. Když na něj zase jednou padla samota, vzal si do hlavy, že si kamaráda vymyslí. Stal se jím právě tygr sumateský se jménem Mura.

Jakmile se Václav otočil zpátky a opět zrychlil svůj krok, něco ho vyděsilo. Nědokázal pochopit, co to bylo. Zatmělo se mu před očima a málem upadl na zem. Když opět stál pevně, rozhlédl se. Zjistil, že kolem něj nikdo není. O kus dál spatřil lidi utíkat z kopce, ti odvážnější se krčili ve výklencích a obchodech.

Několik pohotových turistů s fotoaparáty mířilo objektivy přímo na něj. Nebo snad... Znova se obrátil. Mura seděl přímo za ním a krčil se vyděšený náhlým děním. Vašek naprázno polkl. "Oni... oni ho vidí?!" zhrozil se v duchu, zároveň však zmítán svou vrozenou zvědavostí. Nevěřícně se k němu sklonil a zkusil ho pohladit. Ucítil, jak tygr pod jeho dlaní ztuhl. Najednou věděl, že není jen jeho představou.

Mezitím několik pozorujících zavřeštělo hrůzou. Vašek se k nim obrátil a zakřičel: "Buďte v klidu! Nikomu nic neudělá!" Zaskočila ho náhlá rozhodnost jeho hlasu, kterým míval problémy požádat v obchodě o rohlíky. Zaslechl na odpověď neurčité "Jak to víš?" - "Protože..." uvědomil si, že si tím nemůže být jistý, ale dokončil, "je můj. Znám ho." Klekl si vedle tygra a objal ho kolem krku. "Viď, Muro?" Šelma souhlasně zamručela a zklidnila se.

Vašek ani neslyšel sirénu, jakoby z prázdna se na scéně objevil policista. Možná to byl pochůzkář. Policista zmatkoval, byl sám a bylo nadmíru jasné, že o tomhle ho nikde neučili. Vytáhl pistoli z pouzdra a zamířil tam, kam se upíraly oči snad všech.

"Proboha ne!" křičel Vašek. Policista si usmyslel, že je Vašek v nebezpečí a trval na tom, aby od tygra odešel. "Ne, ten tygr je můj." Cítil, jak pod jeho rukama tygr opět zneklidněl. Policista už jen kynul pistolí. "Ne!" zařval Vašek znovu. V tom sebou tygr trhnul a kluk ucítil závan vzduchu. Rána přišla až jako druhá. Mura sebou znovu škubnul a ve Vaškově náručí náhle ztěžkl.

Pak bylo ticho. Pouze hučení v uších a ozvěna střely Vaška ohlušovaly. Nemohl se ani pohnout. Teprve po dlouhé době uslyšel kroky. Všiml si jen černého stínu, jak stojí nad ním. "Jste v pořádku?" dotázal se ho. Vašek neodpověděl. "Pane?" Stín se opět přiblížil. Nová myšlenka mírumilovného Vaška zaskočila. Vrhnul se po pouzdru u boku strážníka. Vytáhl zbraň. Odjistil a vystřelil. Střela proťala stín a zamířila k mrakům. Temná váha se s úpěním sesula k zemi.

Vašek vstal. Rozhlédl se kolem. Teď už neviděl nikoho. Dva kroky ho dělily od zakrváceného snu. Lehl si k němu a políbil ho na krk. Srst se mu lepila na tvář, když začala vlhnout i jeho slzami. Nemyslel už vlastně na nic. Jen na jedno. Každý den bojoval za svůj život. Pokaždé věděl, že se nesmí vzdávat, i kdyby zbytek života měl trpět, nesmí zahodit naději, že bude líp. Vzpomněl si na chlad ve své ruce. Tentokrát si s mířením dal záležet. To poslední, co ho ten den překvapilo.

Druhý den prošel tím místem muž v obleku. Došel nahoru k silnici, kde na ostrůvku stojí novinový stánek. Za deset korun si koupil noviny a pohlédl na titulek prvního článku. "Vyšinutý mladík zastřelil policistu a sebe" O tygrovi tam nebylo ani slovo. Pouze vyjádření psychiatra, u kterého se před dvěma lety dvacetiletý student Václav Hanzlík léčil ze schizofrenie.