Tenhle příběh nezačne tak, jak jste zvyklí. Není tu žádný mladý desetiletý trenér chystající se na cestu. Ne nic takového, koneckonců je to můj příběh, příběh o mě.

Tak pro začátek bych se vám moh představit. Mé jméno je Hrss-Sarg, ale muj trenér mi říká Břitvák. Zvláštní méno. Eh.. možná vás teď zarazilo to "muj trenér". No je to tak, jsem pokémon. Scyther.

Je těžký si vybavit, jak to vlastně všechno začalo. V dobách, který stály za to a ještě si je pamatuju, jsem se potloukal po Brdech. Řeknu vám, jsou to docela hezký lesy. Žil jsem si tu svuj monotónní a nudnej neuvědomělej život, ale byl jsem za něj vděčnej. S mojí bandou jsme tu děsili turisty. Byla to docela zábava, to jo, ale začal jsem si uvědomovat, že tohle neni pořádnej život. Za pár let tady umřu a neštěkne po mě ani Houndour.

Nevim jestli za to mohla schíza nebo jenom nekonečný deprese, ale moje parta se mi začala odcizovat, nakonec i hnusit, stejně tak jako všechno, co jsem dosud dělal. Za několik měsíců jsem byl úplně sám. Skoro nikdo mě neznal a ty ostatní mě znát zkrátka nechtěli.

Nezbývalo mi nic jiného než zkusit najít smysl života, nějakej cíl. Chvíli jsem si hrál na Robina Hooda. Chtěl jsem bohatejm brát a chudejm dávat. Problém byl v tom, že bohatý vám jentak do lesa nevlezou, tudíž jsem jim neměl, jak brát. A nehledě na to, že přede mnou ti chudí zdrhali, bych jim stejně neměl co dát, protože jsem nic neměl. Po pár dnech jsem se na to tedy vykašlal.

Ale co teď? Váhal jsem, nevěděl do čeho seknout. Matný nápady na seberealizaci jsem mávnutím paže smet z pomyslnýho stolu. Nenápadně a pomalu jsem se vracel k tomu, před čím jsem chtěl utéct, k nudnýmu monotónnímu neuvědomělýmu životu.

Tak to šlo dalších pár měsíců, přesně vám to neřeknu, vůbec jsem neměl ponětí o čase. Najednou se to ale všude začalo hemžit trenérama. Tedy jestli se o desetiletym harantovi oblečeným jak vánoční stromek, co pobíhá po lese s pokéballem v ruce a baťůžkem na zádech dá říct, že je to trenér. Vlastně míval jsem o trenérství trochu jiný představy. Myslel jsem si, že to má být nějaká čest, považoval to za novodobý rytířství. Jenže tyhle kluci (ňáká holka se mezi nima taky našla) mi naháněli hrůzu, stali se mou noční můrou. Rozhodně se mi nechtělo skončit v rukou kohokoliv z nich. Snažil jsem se skrývat. Přebýval jsem, kde se dalo, ale pak začali chodit i v noci, neměl jsem ani trochu času na odpočinek, věděl jsem, že odtud musím vypadnout, i když jsem stále nevěděl kam.

Jedno místo mě ale stále lákalo. Každé ráno jsem k němu vzhlížel. Vlastně ten pohled nebyl zrovna krásnej, ale tušil jsem, že tam se stane něco, co změní můj život. Určitě ta změna nebude k horšímu, už teď jsem byl na dně. Pomalu avšak rozhodně jsem vykročil tím směrem, kde se v mračnech kouře a prachu rýsovala Praha...

Cesta to byla dlouhá. Ve městě jsem potřeboval být v noci, nechtěl jsem se stát pouťovou atrakcí, takže jsem vyrazil hned ráno. Dalo by se to stihnout rychleji, ale když nechcete, aby vás někdo viděl, trochu vás to zdrží. Cesta lesy byla docela snadná, čím blíž jsem však byl cíli, tím víc houštin ubývalo. Pak jsem dorazil k další silnici. Na její druhé straně však už nebylo zhola nic. Jen příkop a pšeničné pole. Nikde v dohledu není žádný úkryt. Už brzo by se mělo setmět, tak tedy počkám.

...

Konečně tma, můžu vyrazit dál. Pokud mě teď vůbec někdo zahlídne, stejně nebude ani tušit, co je to za zelenou šmouhu. Postupoval jsem rychle, za pár minut jsem došel k ceduli, jež hlásala už na dálku konec cesty. "Hlavní město PRAHA". Tak jsem dorazil, jenže pak mi to došlo. Co tady? Všechny sny o novém začátku se rozplynuly. Připadal jsem si hrozně blbě. Věnuju celej den cestě někam, kde ani nevim, co vlastně chci.

Když už jsem tady, zkusim tu přečkat noc, ale kde? Na parky kašlu, jsou tu všude divný lidi, ale tamhleten barák by snad ušel. Vypadá prázdně. Tam určitě jentak nikdo nezavítá. Když se konečně usadil prach, pochopil jsem proč. Všude byla halda suti, prachu a nějakejch spálenejch hadrů. Některý byly ještě zachovalý, z těch jsem si udělal provizorní lehátko v rohu místnosti. Ulehl jsem, ale dost dlouho jsem nemohl usnout. Pořád jsem přemýšlel, proč mě vlastně osud zavedl sem. Ani jsem netušil, že mi to už za chvíli dá poznat.

Převalil jsem se a jen lehce strčil do zdi. Během chvilky se na mě zřítila. Zděšeně jsem vykřikl:"Scy...", než mi padající trám vyrazil dech. Byl jsem zmatený, nemohl se pohnout, všechno mě děsivě bolelo. Vysvobozením z té hrůzy bylo jen krátké bezvědomí. Tohle měla být zatraceně dlouhá noc...

Z krátkého spánku mě probudily první sluneční paprsky. S nimi přicházela i naděje, že mě tu snad někdo objeví. A skutečně, slyším kroky, snažím se na sebe upozornit, ale z mých úst vzejde jen zoufalé zasýpání. Přesto se kroky přibližují. Cítím obrovské horko, takovou divnou euforii, to asi dělá ta bolest. Pak zase všechno zmizí.

...

Probouzím se, ale nemám sílu otevřít oči. Slyším však hlas: "Kruci, probuď se, notak..." Je to člověk. Po dlouhé době první, kterého opravdu rád slyším. Zkouším se nadechnout, teď už to jde líp, Ta váha, co mě svírala je pryč. To mi dodává sílu. Přecijen oči otevřu. Prudké denní světlo mě však oslní, takže stejně nic nevidím. Pokusím se zvednout, ale tak moc síly zase nemám. Pak zase ten člověk, asi je sám:"Á, tak ty už si vzhůru" Kupodivu mi ani moc nevadí, že mi tyká. "Pěkně tě to zřídilo, co si tu proboha dělal?" "Scy...ss..." "Ty mi toho asi moc nepovíš, co?" Snažil jsem se mu rukou naznačit, že je to dost hloupá otázka. Bolest mi projela celým tělem. Málem jsem zase omdlel. Asi jí mám zlomenou, to to hezky začíná. "K nejbližšímu středisku sou to dva kiláky, takhle bys to nepřežil. Pro někoho dojdu." Prudce jsem na něj zasyčel. "No tak já nevim, ještě bych moh zkusit tohle, měls ho u sebe" Ukázal mi oprejskanej pokéball. Zdravou rukou jsem po něm seknul. "Au, no tak díky! Já ti tady pomáhám, a ty..." Kde se tam ten pokéball kruci vzal, že jsem ho měl u sebe? Možná byl někde v těch hadrech. Pochopil to:"Takže pokéball asi ne, co?" Přikývl jsem. "Hmm, tak co s tebou?"

Pak bylo zase ticho a tma. Probudil jsem se v zářivě bílé místnosti. Bylo mi mnohem líp. Cítím jen obvazy. Něžný ženský hlas se mě snaží ukonějšit, ale nevím, jestli je zrovna tohle to, co potřebuju. "Kde je ten kluk, co mě přivedl?", řekl jsem. Sestra odpověděla:"To bude dobrý, dostaneš se z toho." Kruci, proč nám lidi nemůžou rozumět? Aspoň Chansey pochopila a doběhla pro něj.

Teprve teď jsem si ho konečně pořádně prohlíd. Taková průměrná postava, trochu delší vlasy, zklamanej výraz, roztrhaný šedivý šaty. Nevypadal na někoho, koho by měl život rád. Přestože jsme si neměli, co říct, bylo dobře, že byl tady. Měl jsem z něj dobrej pocit. Po chvíli ho sestra zase někam odvedla, chvíli si tam povídali. Pak se vrátil jenom on a pravil:"Takže seš na tom asi takhle, žádný vnitřní zranění kupodivu nemáš, nohy jsou jenom trochu pohmožděný. Máš docela pochroumanej krunýř, ale to sroste, a křídla se taky srovnaj. Horší je to s tim ramenem. Je skoro na padrť a úplně v pořádku už asi nikdy nebude." Zkusil jsem, který rameno to je. Bolest prozradila, že to pravý. Podíval jsem se na něj. Vypadalo jako z terminátora. Tolik šroubů nemaj ani v železářství. Taky jsem si všim nějaký infuze. "Zkus na to nemyslet, potřebuješ odpočívat" To jsem věděl i bez něj. Položil jsem hlavu a celkem rychle usnul.

V nemocnici jsem si celkem pobyl ještě tejden. Za tu dobu jsem se od svého zachránce dozvěděl spoustu věcí, především o něm. Jmenuje se Vašek. Teď mu bude 18. Dodělal si jenom základku, ze střední školy odešel. Je z poměrně normální rodiny, až na to, že oba jeho rodiče jsou silní alkoholici. Díky tomu měli problémy s prací a penězma, což jim dávalo další důvod k tomu, aby si na svých dětech vylejvali vztek.

Před rokem od nich utek. Vzal s sebou i o pět roků mladšího bráchu Tomáše, ale ten to moc nezvlád a po dvou tejdnech se k rodičům vrátil. Na ulici se mu moc nedařilo. Snažil si něco vydělat sběrem, ale to nedávalo dost ani na občasnou svačinu. Jak už se to tak stává, ujala se ho jedna parta. Nejdřív to prý byla pohoda. Bydleli ve squatech a vydělávali si rozvozama a sem tam nějakou tou brigádou, jenže pak tam někdo zatáh drogy, perník a takový. Měl dost rozumu, aby si sebral svých pár švestek a šel zase dál.

Teď už pro něj není problém si po městě sehnat nějakou práci, spousta lidí ho tu zná a když se najde nějaká práce navíc, neváhají s nabídkou. Ovšem momentálně hodlá změnit plány. Chce cestovat, trochu se projít po světě a hlavně vypadnout z města. Vlastně to chtěl vždycky, jenže mu v tom vždycky něco bránilo, rodiče, škola. Teď už ho nic z toho nezajímá.

Na odchodu jsem ho zdržel já, ale asi mu to nevadí. Říkal, že jsem měl štěstí, že mě našel on. Stejně tak na mě mohli narazit nějací Rakeťáci, kteří se začali v Praze zabydlovat. Rakeťáci kradou pokémony a pak je prodají tomu, kdo nabídne nejvíc. Dělají to už úplně otevřeně. Vyvěšují si i reklamní plakáty. Mají spoustu zisků nejen z prodeje, ale i z výzkumů. Nikdo proti nim nic nedělá. Policii už mají koupenou, ta zasahuje jenom občas jentak na oko, všechny zase pustěj.

Vyprávěním všech možných příběhů a příhod mi Vašek pomáhal překonávat předlouhé hodiny nudy. Celou tu dobu mi bylo fakt líto, že mu nemůžu taky něco povědět.

Potom v pokoji přibyl další pacient. Přivezli ho tuším v úterý, i když to je vlastně docela jedno. Byl to Growlithe. Když se probral z narkózy vypadal dost zmateně. Ptal se mě, kde se to vlastně octnul. Původně jsem si z něj chtěl vystřelit a říct mu, že je v nebi, protože je po něm, ale nakonec jsem si to rozmyslel (stejně by mu to došlo) a řekl:"Myslim, že v nemocnici, ale jistej si nejsem, jsem tu totiž už pět dní a pořád ještě dejchám." Asi ho to nějak vzalo, jelikož zase usnul.

Ten toho moc nevydrží, co až si začnu dělat srandu z něj? Ne, tentokrát to zkusim vydržet, třeba se s nim dá mluvit. Než se zas probudil, koukal jsem do zdi, protože Vašek někam odešel, ani nevím kam. Předtím se moc zajímal o moje šrouby a dokonce si je obkresloval na kus papíru, řekl jen:"Překvapení..."

Najednou vidim, že spolubydlící zase obživl. Jenom na mě tupě zírá, tak se mu zkusím představit:"Hrss-Sarg - jméno mé. Jak říkají tobě?" Growlithe s podiveným výrazem mlčí. "Ty nemáš méno?" "Ne" "Ne, jako že nemáš, nebo ne, jakože..." "Ne", skočil mi do řeči (to si dovolil docela dost). Tohle zřejmě nebylo dobrý téma hovoru. Zkusil jsem něco jiného:"Proč jsi tady?" "Hmm, trochu nevyvedenej zápas" "Zápas?" "Jo" "Tak přesně takový, jako si ty, nechápu. Řekni mi proč to děláš? Nechat se takhle zřídit." "Tak zaprvé kvůli tréninku. Chci být lepší a lepší, chci vyhrávat, baví mě to. A pak taky kvůli trenérovi. Mám ho rád. Když vyhraju, má radost a já pak mám taky radost." Odbyl jsem ho pouhým "hmm", protože by mi to stejně nevysvětlil, určitě ne takovym způsobem. Ale pořád si říkám, že možná bych si to měl přecijenom někdy zkusit, třeba mi to pak dojde, nějaké skryté kouzlo zápasů, nebo tak.

Pak už mě nenapadlo nic, o čem bych se s ním moh bavit. Místnost tedy opět zaplavilo ticho. A tak se líně připlížil večer. Usínalo se mi docela špatně, moc jsem se na příští den těšil, konečně mě měli pustit ze střediska ven.

Po dlouhé noci následovalo vytoužené ráno. Nemocniční postel a okolí stihly můj denní režim úplně zruinovat. Obvykle jsem byl vzhůru dávno před východem slunce. Tentokrát při mém prvním pohledu ukazovaly hodiny téměř deset hodin. Rozhodně na tom ale nejsem hůř než Vašek, který ještě tvrdě spal na židli. Lehce jsem do něj strčil, ale vůbec nezareagoval. Sednul jsem si tedy vedle a bavil se pohledem na něj. Nevěřili byste, jak legračně člověk vypadá při spánku.

Když mě ta podívaná omrzela, strčil jsem do něj znovu. Tím jsem však docílil pouze toho, že začal vydávat táhlé neartikulované zvuky. Zkusil jsem štěstí ještě jednou. Po bleskovém uvedení do stabilní polohy na podlaze se probudil. "Co to..?", podíval se na mě. "Aha. Éé, kolik je hodin?" Nevim, jestli mu došlo, že se zeptal toho nesprávnýho, ale když se nedočkal odpovědi, podíval se sám. "Cože?! Půl dvanáctý? Měl jsi mě vzbudit dřív!" Zkusil jsem nasadit provinilý výraz, ale nezaúčinkovalo to, asi jsem neměl tu pravou motivaci (ve skutečnosti jsem se vinným rozhodně necítil). Zklamaně řekl:"Tak to dneska moc daleko nedojdem. No nevadí, času je dost, nebudeme nikam spěchat. Chvíli tu počkej, musim si něco vyřídit." Bylo mi divný, že se mnou ve svých plánech pořád počítal. Když jsem nad tím, jestli půjdu s ním, nebo zase sám, přemýšlel, tak jednoznačný mi to nepřišlo. Rozhodně ne natolik, aby to byla snadná volba. Každé pro mělo své proti a naopak. Napadlo mě si hodit mincí, ale přišlo mi pitomý o sobě nechat rozhodovat osud, mimo to jsem žádnou minci neměl. Nakonec jsem si řekl, že to zkrátka a jednoduše zkusím, utíct můžu vždycky.

Vašek se do pokoje vrátil se slovy:"Tak v pořádku můžeme jít." Přestože, se mi tu vůbec nelíbilo, ani se mi teď nechtělo vstávat. Moc jsem si tu zvyknul. "Tak jdeme!" Trochu jsem se lek a vychrlil na něj v čisté staroevropské scytherštině:"No, se nepo...!" Zdál se být zaražený, chvíli jsem pochyboval o tom, že mi nemůže rozumět, ale možná mu stačil jenom ten tón. Promiň v novém jazyce, který je o dost měkčí, ho trochu uklidnilo, přesto pěknou chvíli nepromluvil. Když jsme procházeli poslední chodbou, byl jsem docela nervózní, ale první setkání se s venkovním světem mě toho pocitu zase zbavilo. Konečně čerstvý vzduch, konečně pravé denní světlo a především konečně jsou pryč ty protivně bílý zdi. Co mě však trochu zarazilo byli lidi, kteří tu vůbec nebyli. To jsem totiž nečekal vzhledem k tomu, že jsme byli jenom kousek od Prahy. Netušil jsem kudy se dát, takže jsem se nechal vést Václavem, další věc, která mě překvapovala, obvykle bych se vydal opačným směrem a schoval se mezi nejbližšími stromy. Vážně se se mnou asi něco stalo.

Poznal jsem, že se blížíme k lesu. Na místě jsme usedli na kmeny rozestavěné kolem ohniště. Vašek spustil:"Tak a teď musíme vymyslet, kam se vydáme. Mě je to docela jedno, především se chci pohnout z místa. Vlastně je mi to tak jedno, že se nemůžu rozhodnout. Takže sem chtěl...", vytáh z batohu knížku a nalistoval na ní stránku, na které byl vyobrazena taková modrá oválná plocha s pár hnědozelenými skvrnami. "... teď je to na tobě, zkrátka někam ukaž." To mi nečinilo žádnou potíž. Jentak ledabyle jsem bodnul do stránky. Jeho reakce byla podivná. Začal se tlumeně smát a přitom procedil skrz zuby:"To je..." Pak se zarazil. "... vlastně docela dobrej nápad. Sibiř, to by mě vážně nenapadlo." Když rozdělával oheň, aby připravil něco k obědu, stále si pobaveně opakoval slovo Sibiř, pokaždé s jiným tónem.

Chvíli se s něčím klohnil, pak mi podal misku něčeho velmi, ale ne zcela nepodobného masu. Pochopil jsem, že není nejlepší kuchař. Když jsem první kousek překvapeně vypliv, začal se bránit:"Ale já se snažil!" Na to jsem mu kývnul a zkusil to znova. Možná to bylo taky tím, že nejsem zvyklý na teplé jídlo. Chtěl jsem tedy trochu počkat. "Jez, budeš to mít studený." Naznačil jsem mu, že právě o to mi jde. "No, jak myslíš." Ani jsem nevěděl jestli čekám, až "to" vychladne nebo na vhodnou příležitost, jak se "toho" zbavit. Nakonec jsem se odvážil "to" (vážně nevim, jak to nazvat) sníst.

Pak vyštrachal z batohu nějakou podivnou věc plechovitého vzezření. "A abych nezapomněl", řekl:"tak tohle je pro tebe" Zřejmě myslel skutečně tu věc, co držel v rukou, přestože jsem netušil k čemu by mi to mohlo být. "Počkej, nehejbej se. Nerad bych ti něco udělal." To, co říkal a co dělal však spolu nemělo nic společného. Začal mi povolovat matky na šroubech, co mi držely pohromadě rameno. Přesto, zachránil mi život, tak mu snad můžu trochu důvěřovat, řekl jsem si v duchu. Jenže to už nasazoval tu věc plechovitého vzezření na šrouby a utáhl ji zpátky. Teď už se ta věc tvářila o něco líp, a to přibližně jako ramenní část plátového brnění. Můj odhad se ukázal být naprosto správným. "Muj kámoš vyrábí zbroje, pro šermíře. Byl to muj nápad, ale on to dal dohromady." Tohle vylepšení se mi zamlouvalo. Konečně tam ty šrouby k něčemu byly.



"Jo a ještě něco. Vim, že mě to napadlo poměrně pozdě, ale...", trochu se zamyslel. "Můžu ti řikat Břitvák?" Řekl jsem si proč ne. Na to, že je to méno od člověka je docela dobrý. Spokojeně jsem přikývl. "Tak dobře Břitváku, můžeme vyrazit." Začal se rozhlížet na všechny možný strany. "Ehm, nevíš, kde je východ?"...

Tak jsme byli zase na odchodu. Praha, město, které jsem, přestože mě přilákalo, nepoznal, mizelo vzadu za našimi stopami. Věděli jsme, kam mají namířeno, ale co jsme nevěděli, bylo proč, jestli vůbec a přes jaké překážky se ponesou. Kilometry ubíhaly rychle a brzo jsme neměli ani potuchy, kde vězíme, jistojistě však předaleko od cíle. Překročili jsme pár silnic, a pak už následovaly jenom lesy. Potkali jsme tu pár houbařů a skřetů (tak Vašek říká turistům oblečeným nejlépe ve světle žlutý větrovce a s deštníkem v ruce). Po celou dobu jsme však nenarazili na jediného pokémona. (Čechy a obzvláště ty střední se jimi zkrátka nehemží)

Pak nás ale zaujal dětský křik a smích kombinovaný s bušením do dřeva. Když jsme se přiblížili, bylo vidět tři haranty, jak demolují strom. Mlátili do něj nějakou kládou a kopali do něj, naší přítomností se nenechali rušit. "Vy parchanti, necháte toho!!?", začal na ně řvát Vašek. Jeden z nich, který si připadal asi hodně drsnej, protože měl černý brejle, odpověděl:"Hleď si svýho!" "Taky, že si hledim", nenechal se Vašek odbýt. "Jo? Ten strom je snad tvuj?" "Je, stejně jako všech ostatních, možná až na vás." Jak se k nim tak Vašek přibližoval, napadlo je konečně vzít nohy na ramena. Ten strom byl dost otlučenej, měl sedřenou kůru, ale nebylo to nic z čeho by se nedostal. Co mi vrtalo hlavou bylo, proč to dělali? Co jim na tom mohlo dělat takovou radost? "Lidi jsou divný", povzdychl si můj přítel. Ano, lidi jsou divný.

Za tu chvíli se dost setmělo, už nemělo moc cenu někam chodit, takže jsme zůstali na místě. Vašek si rozhodil na zem deku, já si lehnul kousek od něj, to bylo to poslední, co jsem toho dne zaregistroval, neboť jsem okamžitě usnul.

Ráno bylo šokující. Jako kdyby nám někdo chtěl tu večerní příhodu tisíckrát vrátit. To, co mě probudilo byl řev motorových pil. Rychle jsem Vaška probudil, tentokrát neměl problémy se odlepit od země. Nacpal deku do báglu a začal potichu ustupovat. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale bylo na něm vidět, že se nehodlá jentak vypařit. (...ozvalo se hlasité zapraskání a na zem dopadl první strom...) Asi věděl, co dělá. Vydal se k cestě, kde stál úplně nestřežený náklaďák. Pak si trochu pohrál s nádržema - kam se dala nasypat hlína, tam jí nasypal, jak do auta, tak do zbylých pil.

Potom se vydal přímo k jednomu dřevorubci a tak jako den předtím se snažil odvrátit zničení stromu. Já jsem se držel dál. Přesto jsem slyšel, když se rozhovor přiostřil, spoustu nadávek (byly fakt hodně sprostý), ale jen ze strany dřevorubce. To už Vašek rezignoval na argumenty a mlčky si stoupl ke stromu, který měl být poražen. "Vypadni vocaď!", marně opakoval vrah stromů. To už přestávali řezat i jeho kolegové a pozorovali, co se děje. Káceč odložil pilu a snažil se Vaška odvléct pryč, ale ten se držel pevně. A najednou se ten chlápek asi pomát, popad motorovku a jako by nic šel přímo proti Vaškovi, kolegové ho chtěli zastavit, ale byli daleko. Tomu jsem přihlížet nemoh. Hladina adrenalinu stoupá. Běžím. Běžím. Skok. Křídla mi moc neslouží, a tak padám stranou. Přesto mu podrazím nohy. Uřvaná pila se zakousne do země a konečně ztichne. Vašek bere nohy na ramena a já s ním.

Konečně je bezpečné se zastavit. Vašek udýchaně děkuje:"Díky." To se mi na něm líbí, nedělá věci složitější než jsou. "To sem zvoral, fakt, nevim, co jsem si myslel. Tohle sem, tedy sme, vyhrát nemohli. Promiň." "Śai,śai,.rsar°a", odpověděl jsem. Znamená to něco jako "Nic se neděje", ale důležitý byl především tón, uklidnilo ho to. Navrhl:"Co takhle snídani?" a vyndal kus bagety. Pomyslel jsem si: ještě, že bez jídla nějakej čas vydržim. Potom jsme se vydali zas dál.

Odpoledne jsme došli k řece. To byla skvělá příležitost k nahlédnutí do mapy. Ta řeka se jmenuje Labe, a město, které bylo vidět poblíž byl podle všeho Nymburk. Sešli jsme k němu do údolí, Vašek potřeboval dovnitř nakoupit nějaký jídlo a možná i něco do lékárničky, lépeřečeno lékárničku, doposud jsme žádnou nevedli. Mě se idea procházení se po městě nezdála moc šťastná, a tak jsme se domluvili, že na Vaška počkám v lese. Domluva spočívala v tom, že jsem se odmítl pohnout a vyčkával, než řekne:"Dobře, tak tady počkej."

Jenže tím jsme taky nějaký čas ztratili a brzo se začlo šeřit. Ne, že bych měl ze tmy strach, strach jsem měl maximálně z toho jestli mě Venca najde a jestli mezitím neusnu. Bohužel to z čeho jsem měl mít strach bylo pár pokémonních obyvatel lesa. Začal se o mě zajímat jeden Primeape. Skřeky, které vydával vypovídaly o jeho inteligenci, ovšem neměl jsem nejmenší zájem na tom se seznámit s jeho sílou. Zkusil jsem ho odradit, několika cílenými nadávkami, po kterých bych musel komukoliv s inteligencí větší, než má kořenová zelenina, připadat docela sebevědomě. Jenže on byl buďto hluchý, nebo měl inteligenci menší, než mívá kořenová zelenina, nebo zkrátka nevěděl, co to vůbec zelenina je (ještě jedna možnost, moje sebevědomí mu bylo jedno), tudíž se ke mě se stále stejnými skřeky blížil. Uvědomil jsem si, že jsem své kosy, břitvy, nože, nebo jak tomu chcete říkat, dost dlouho nepoužil a patrně teď budu muset.

Pak to šlo rychle. Když byl ode mně asi na pět kroků, odrazil jsem se od kamene a zamířil rovnou na něj. Přesný zásah (musím se pochválit) ho srazil k zemi. V tu ránu změnil trochu výraz, z neohroženého krále lesa se stal ufňukaným čímsi. Neviděl jsem důvod, proč pokračovat v souboji a začal se vzdalovat. Že nebylo náhle slyšet naříkání, mě upozornilo, že je něco v nepořádku. Zareagovat jsem však nestačil. Tentokrát jsem byl na zemi já. S tím se ten Primeape nespokojil a začal do mě bušit pěstma. Udělal jsem dva sudy a namířil proti němu ruku. Neměl dobrý postřeh a naběh si. Přímá rána do obličeje ho knock-outovala.

Tak tohle jsem měl z krku. Od toho úrazu jsem se moc nezhoršil a to je dobře. Jenže Vašek pořád někde trčel a to už byl ve městě tři hodiny. Už mě to přestávalo bavit sedět v lese mezi spoustou havěti. Když konečně přicházel, napadlo mě, že příště bude asi lepší jít s ním, aspoň trochu poznám lidi (vip - víceméně ironická poznámka).

Na chození kamkoliv bylo už pozdě. Odešli jsme jen pár metrů od cesty a rozbili tam tábor (deku). Z batohu mi podal rybu. (Konečně maso, čerstvé maso) Spokojen a syt jsem neměl problém usnout. Jenom jsem ještě dumal nad tím, jestli si všiml, že jsem tak trochu bojoval a jestli se ten Primeape vzbudí dřív než my. To jsem se hned ráno dozvěděl.

Jen jsem otevřel oči, už mi do obličeje funěl ten prasečí xicht. Jak jsem se lek, vdechnul jsem slinu (svou vlastní, naštěstí) a začal se tak mírně dusit, všechno teď hrálo pro opičáka. První rána mi vrátila dech, druhou jsem už nechtěl nechat dopadnout. Zved jsem nohu a přehodil ho za hlavu. Zkusil jsem udělat kotoul vzad a postavit se, jenže ráno je ráno a upad sem zpátky do hlíny. Toho hned využil, popad mě za nohu a táhnul za sebou. To od něj byla jediná chytrá věc, kterou ten den udělal. Nemoh jsem na něj dosáhnout ani se vykroutit. Tohle chtělo zaimprovizovat, nebo pomoc. O pomoc jsem se dožadoval celkem nahlas, ale mezitím mě napadlo ještě něco lepšího, po cestě jsem si uříz šlahoun, asi ostružiny a švihnul po něm. Zastavil. A hned jsem měl mnohem víc možností. Podkop jsem mu nohy a kleknul si na překvapeného Primeapa. Konečně jsem získal zase převahu. Přesvědčil jsem ho o tom, kdo vyhrál (možná se štěstím, ale přece), a jakmile jsem ho pustil, dal se na útěk.

Z oddechu mě vyrušilo tleskání. To se sem blížil Vašek. "Fíha, se umíš rvát!" Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem mlčel. Zato on pokračoval:"To takhle bojuješ normálně?" Na špatnou otázku jsem nemohl dát jinou odpověď než ne. Tohle se mi NORMÁLNĚ nestává. "Seš rychlej, toho by se dalo využít, nemyslíš?" (dramatická pauza) "Mě napadlo, co třeba zápasy?" Jen jsem se zved a trochu popošel, na tuhle otázku jsem ještě odpověď nevymyslel. Pocit z vítězství je dobrej, to jo, ale na druhou stranu to vyhledávat nemusim. "No? Co myslíš?" Abych mu dopřál, alespoň nějakou odpověď, nerozhodně jsem pokrčil rameny = "nevim" (aspoň tak nějak) a šel k "táboru". Už jsem chtěl vyrazit, trochu to rozchodit a hlavně už o tom nemluvit, zatím. To je přesně ono - zatím.

Pochodovali jsme celý den. Byl to vcelku nudný den. Narozdíl od těch předchozích aspoň tolik nepálilo slunce. Potkávali jsme jako vždycky docela málo lidí a ani s nimi nebyly problémy, kromě jedný malý holky, která se svý mámy ptala, co že jsem to za kytku. Kdyby jí bylo víc jak deset, myslel bych si, že je to vylízaná blbá kráva. Bylo jí víc jak deset. Ale to je vlastně jedno, neboť ji už snad a asi neuvidím.

Po týhle příhodě se ke mně Vašek otočil a začal mi vyprávět: "Víš, jak mi říkali ve škole?" Nevěděl jsem to, ale ani by mi nevadilo, kdyby to tak zůstalo. "Kreténe." Lek jsem se. "Nikdo ze třídy mi neřek jinak než kreténe." Aha. "Dokonce mi tak říkal i tělocvikář. Udělali si ze mě fackovacího panáka. Každej, kdo měl blbej den si do mě jentak pro radost praštil. Tenkrát jsem se neuměl bránit a byl jsem děsnej vozembouch. Každýmu tam bylo jedno, co jsem uměl. Pro ně jsem byl především slaboch. Nedokážeš si představit, jaká byla úleva, když jsem od těch omezenců moh odejít." Docela jiným tónem pokračoval:"Na střední to byla jiná. Měl jsem tu klid a dokonce i pár kámošů. Sice taky nic moc, ale už jsem nebyl jen kretén..."

Pak už jsem ho raději přestal poslouchat. Občas už mi docela leze na nervy. Já nechápu, proč lidi nemůžou někdy mlčet. Je to strašně uvolňující. Jeho slova jsem úspěšně ignoroval a poslouchal šumění listí a švitoření ptáků a bylo mi zase o něco líp.

Dneska jsme se usadili o něco dřív. Ještě bylo světlo. Úplně normální nudný večer. Jako téměř pokaždé jsem jím připravenou večeři odmítl. Tentokrát jsem udělal určitě velmi dobře, neboť při konzumaci toho, co vytvořil se tvářil opravdu škaredě a jestliže jemu něco nechutná, tak mě by to asi zabilo. Když jsem usínal, Vašek si u ohně ještě něco psal, možná deník, co já vim.

V noci mě probudil déšť. Celkem nepříjemný déšť. Noc nebyla jedna z nejteplejších, ale ta voda na tom byla o dost hůř. Zažil jsem ale i horší. Vašek to má ovšem o mnohem horší. Nevšim jsem si, že by s sebou měl něco nepromokavého a člověk už zkrátka není to, co býval. Tak jako já aspoň našel strom, pod který nepršelo tolik. Po půl hodině, kdy déšť stále sílil už to přestal brát sportovně. "Sakra!", zakřičel a praštil s nacucanou dekou do louže. Přitom bylo slyšet obrovský šplouchnutí a 3x"Do prdele!", načež do deky ještě kopnul. Opřený o kmen jsem ho tiše pozoroval. Litoval jsem ho, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro něj mohl udělat. Celou noc tam prostál. Tedy nejsem si jistý jestli celou, ale vždycky když jsem se probudil, stál tam.

Vzbudil mě hned, jak se objevila trocha světla, tipuju tak v půl šestý. Ještě poprchávalo. Tentokrát už nevypadal jen špatně a naštvaně. Vypadal jen o trochu líp než zombie a to jen proto, že měl oči na správném místě a dýchal. Ovšem i to mu dělalo potíže. Dost nehezky se rozkašlal a každou chvíli to bylo horší. Vzal si nějaký prášky, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Přesto mě ujišťoval, že to bude dobrý a že hnedka vyrazíme. Vyndal zablácenou deku z louže a vyždímal jí. Pak se na ni znechuceně podíval a hodil jí tam zpátky. Přitom na něj kaluž vycákla, ale to už ignoroval. Koneckonců, víc mokrý už být nemohl.

Potom jsme skutečně vyšli. Na snídani nikdo z nás neměl náladu. Vašek šel rychleji než normálně, asi aby se zahřál. Než přestalo pršet stihli jsme ujít odhadem osm kilometrů. Sundal ze sebe mikinu a triko, aby trochu oschnul. V tempu stále pokračoval. Mě to docela vyhovovalo, ale o něm jsem si jistý nebyl. Vždycky, když jsem ho předběhl a pohlédl na něj starostlivým pohledem, mávl rukou a zasýpal, že bude O.K.. Ty písmena by odpovídaly, jenom pořadím jsem si jistý nebyl. Začal jsem o něj mít vážně starost.

Zastoupil jsem mu cestu, a když se mě snažil obejít, jemně jsem ho strčil a usadil na zem, aby si odpočal. "Blázníš?" obořil se na mě. "Jestli vychladnu, tak schytám zápal plic." Začal se drápat zpátky na nohy. Jeho chování mi vážně nedocházelo, ale nechal jsem ho být. Když se blížilo poledne dorazili jsme do menšího města. Vašek patrně dostal rozum a zamířil do PokéCentra. Rozumný nápad.

Sestra se mu začla hned věnovat. "Co je s vaším Scytherem?" ptala se ho. Když s tlumenou ránou spadl na zem, pochopila, že tu nejde o mě. "Proboha, co je s váma?" "Umírám," odvětil chroptící ležící. "No snad nebude tak zle, hned pro něco skočím. Počkejte tady... no vlastně asi nikam nepůjdete, co?" uchichtla se a odběhla do zákulisí. Když se vrátila, nesla teplou deku a hodila jí na Vaška. Pak mu pomohla vstát. "Dala jsem vařit vodu na čaj. Asi bude lepší, když ze sebe ty mokré věci sundáte. Éé... Můžete třeba támhle," oznámila a ukázala na bílé dveře. No, to je vlastně jedno, bílé jsou tu všechny dveře. Ukázala na dveře. Vašek se tam odbelhal a zavřel za sebou.

Za několik vteřin se dveře znovu otevřely. Vyšel z nich a kopal před sebou hromádku nacucaných hadrů vytvářejíc na dlaždicové podlaze bahnitou louži. "Ehm, pane!" obořila se na něj sestra. "Mohl byste ..." "Já vím, já vím," přerušil ji Vašek, načež kašel pak přerušil jeho. Když se zase narovnal, hromádku překročil a nechal ji tam ležet. Sedl si pak na lavičku u jídelního stolu. Já jsem si přisedl naproti a čekal, co se bude, či nebude dít. Po chvíli přinesla sestra čaj. Málem se přitom natáhla kvůli hromadě uprostřed místnosti. Mě pochopitelně nepřinesla nic.

Když se jí povedlo odnést věci z podlahy a louži po nich předběžně utřít. Začala se vyptávat. "Jak se vám to přihodilo?" "Pršelo." "Jistě, ale jak..." Vašek začal možná naschvál hlasitě usrkávat horký čaj. "Hmm, máte nějaké jiné šaty?" "Ne, to bohužel nemám." "No mohla bych vám nějaké věci dát, ale je to všechno nemocniční oblečení." "To nevadí," na to Vašek. "Nejsem v situaci, kdybych si moh vybírat. Na druhou stranu stačí trocha barvy a je z toho dobrej ohoz. Můj kámoš měl civilku v nemocnici. Občas si vzal nějaký oblečení, přestříknul ho třeba na černo a měl vystaráno. Sice to není nic do společnosti, ale [kašel], ale [kašel], [kašel] tam my stejně nemíříme, viď?" Podíval se na mě. Zrovna jsem rozebíral párátko na hodně malá párátka. Náhlým zájmem o mě jsem byl poněkud zmaten, a tak jsem se před pokýváním hlavou ještě trochu lek.

Sestra se konečně začala zajímat taky trochu o mě. "Má jméno?" "Hrss-Sarg," zasyčel jsem hrdě, ale Vašek mi to tím svým "Břitvák" docela zkazil, obzvláště proto, že moje Hrss-Sarg jí oproti Břitvákovi nepřipadalo jako jméno. Proto jsem se dalším hovorům přestal věnovat. Vašek potom šel spát poměrně brzo. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že dnešní noc nespal téměř vůbec. Já jsem ho potom následoval. Po nějaké době jsem se opět ocitl na nemocničním lůžku. Na chvíli se mě zmocnil stísňujíci pocit, ale potlačil jsem ho myšlenkou na to, že tentokrát pacientem nejsem já. Tím pro mne den skončil.

Ráno na tom byl Vašek o dost líp, chrčení během noci přešlo postupně v obvyklé chrápání, takže obavy o číkoliv život už se mohly zase na nějaký čas odložit.

Mezitím, co Vašek spal, jsem se poflakoval po pokoji a přemýšlel, kde by se dalo najít něco k jídlu. Vyšel jsem ven z pokoje a na chodbě potkal něco, co by se do ní zdánlivě nevešlo, ale přesto se to skrz ní pohybovalo. Když se to otočilo a začalo to na mě mluvit, považoval jsem to za podivnou hříčku přírody a jen stěží jsem se bránil smíchu. "Eé, chceš něco k jídlu?" zeptalo se mě to hlubokým, ale pravděpodobně ženským hlasem. V tu chvíli mě hlad rychle přešel. Přesto mi ta osoba přinesla nějaký pitomý granule. Tím by mě přesvědčila, že nemám hlad, i kdybych byl v posledním tažení. Proto jsem se radši vrátil do toho pokoje a zase si lehnul. Nakonec prospat se trochu do zásoby nemusí být na škodu.

Probudil jsem se asi tak ve dvanáct. To jsem usoudil z pohledu na hodiny. Vaškova postel byla prázdná, tedy vylez jsem na chodbu a porozhlíd se po něm.

Našel jsem ho v jídelně, jak se cpe kuřetem. Vychvaloval si, že dlouho nic tak dobrýho nejedl. Asi proto, že dlouho nejedl nic, co by nespáchal on. Na zemi se pořád válela ta miska granulí. Vypadalo to, že byly ještě o něco zelenější než ráno. Proto jsem se jim radši zdaleka vyhnul. Ta obtloustlá ženská na mě začla pokřikovat, ať neokounim, že nic jinýho stejně nedostanu. Jako bych se jí o něco žádal.

Vašek na ní taky přestával mít náladu, ale rozhodnout se mezi odchodem a dalším soustem mu dělalo obrovské potíže. Ovšem hnedka, jak ta ženská zalezla, hodil zbytek kuřete do torny a zvedl se k odchodu. Už skutečně nebylo, proč tu zůstávat.

Já šel pochopitelně s ním.

Hnedka jsme se vydali k lesu na druhé straně města. Při tom na nás zírala halda lidí. Tedy ne tak na nás, jako především na něj. Vypadal totiž jako by utekl z nemocnice. Vlastně taky utekl. No, ale na tom moc nezáleželo.

Město bylo brzy za námi a s ním i ty pohledy. Ještě za chůze vyndal to kuře a podal mi ho. "Vem si to, já už nemůžu." Tím mě docela potěšil. Během chvíle byl ten kus ve mně.

Mimo to se mi taky pochlubil, kolik vyfasoval prášků. Zachrastil na mě třema krabičkama. Ovšem vypadalo to, že se obejde bez nich, protože ten kašel zmizel stejně tak rychle, jak se objevil.

"Myslím, že se blíží problémy." Podíval jsem se mu do očí, abych zjistil jestli to myslí vážně. Vypadal, že nekecá. "Docela nám docházej peníze." Udělal dramatickou pauzu a zastavil se. Teprve potom pokračoval. "Vlastně... už nám došly." Podíval jsem se na něj s ironickým úsměvem. "Já to myslím vážně!" Ironicky jsem se zamračil. "Di do háje." Otočil jsem se o šel do háje. "Krucinál! To neni sranda!" No, legrace už bylo dost, radši jsem se vrátil a dali jsme se zase do pohybu.

"S tebou má tedy cenu se o něčem bavit." pokračoval skysle. "Bodejď by ne, když mi nerozumíš," odpověděl jsem. "Co? Já ti nerozumim. To bys moh vědět." Mávnul jsem rukou a začal se tvářit zase trochu vážně.

Stejně se rozhodl znovu promluvit asi až po dalších pěti minutách chůze. "Ať chceme, nebo ne budeme s tím muset něco udělat." To množné číslo se mi v jeho projevu přestávalo líbit. "Asi budeme muset makat." Přestalo se mi líbit úplně. "No nic, někde se zeptáme, ještě trochu jídla máme." Začínalo mě to trápit.

Doposud jsem se moc nevěnoval, tomu, kde vlastně všechny ty věci bere. Mohlo mi dojít dřív, že to taky musí něco stát a prozatím jsme neudělali nic, z čeho by něco káplo. Byly tedy dvě možnosti: Buď je Vašek skrytý milionář, anebo což je bohužel skutečností, není.

Pracovat by pro mě nebyl žádný problém, kdyby nebylo takové maličkosti, že nemám většinu lidí v lásce. A vypadá to, že pro nikoho jiného budeme pracovat asi dost stěží. Došel jsem k závěru, který mi umožnil vyrovnat se s blížící budoucností, že dokud to nezkusim, nemůžu nic vědět, a tak jsem se rozhodl nechat se překvapit.

Koneckonců utíct můžu vždycky. (Chm, kde jsem to jen slyšel?)

Zvoní budík a já ihned vstávám, abych ho vypnul. Vzpomínám, co je za den. Je pondělí a první den druhého pokémonního čundru. Mému unavenému mozku toho ale moc nedochází a v duchu si říkám, že se mi nikam nechce. Než opět ulehnu, prolétá kolem chvilka soudnosti, ve které si stihnu uvědomit, že je to událost, na kterou jsem celý rok čekal, a tak se mi nakonec daří se vzbudit.

...

Je kolem osmi hodin a já už postávám na Pentagramu u Anděla. Na schodech u Alberta a okolních lavičkách se už dávno poflakují místní bezdomovci a squateři. Ze vrat metra proudí sem a tam davy pracujících a těch, kteří nemohli z nějakého důvodu spát. Jeden méně majetný spoluobčan si z nákupu veze bochník chleba a kyblík plnotučné hořčice. Čas stále běží a Suicune Wolf, se kterou jsem se tu měl setkat, pořád nikde. Pak zapípá mobil. Suicune uvízla s autobusem v zácpě. Sundavám tedy bagáž z ramen a navrch stavím Mozillku. Těch, co si mě se zaujetím ať už hrůzou či pobavením prohlédli stále přibývá. Chlapík, co tu už nějakou chvíli čeká se mnou si pohvizduje melodie od Rammsteinů.

Pár minut po půl deváté vidím Sui konečně na obzoru. Popadám svou výbavu a společně bez odkladů vyrážíme do Carrefouru. Suicune nakoupit, já zjistit, že mi chybí discman a kartáček na zuby. Sekuriťák nás nechtěl pustit dovnitř aniž by veškeré věci obalil vrstvou lepící pásky, a já tak raději počkal venku. Dotyčný člen ochranky si při té příležitosti prohlédl můj nůž.

Na hodinách naskočilo 8:44, když jsme sjížděli eskalátory do metra. S rozběhem proti ve vlaku stojícím cestujícím se nám zadařilo nastoupit a svést se na Můstek a po přestupu na Skalku. Tam jsme si počkali na autobus při chabé imitaci deště. Při nástupu mě potkaly drobné potíže s tím vejít se do dveří se vším svým nákladem a zároveň řidiči ukázat platný jízdní doklad. V minimálně obsazeném autobuse jsme si několik kilometrů jízdy poseděli. Řidič si s hlášením zastávek nedělal hlavu, ale ostatní cestující Rychtu v Říčanech poznali včas a ponechali nám dostatek času na vystoupení se všemi věcmi, se kterými jsme nastoupili.

Netuše o tom, že máme počkat na zastávce (minimálně já o tom nevěděl), jsme se vydali za Glutexem a tam se s ním také 6-10 minut po dohodnuté době setkali. Odvoz zabezpečený Glutexovou mámou už byl připraven. Naskládali jsme se tedy do auta a vyrazili do Děčína. Nebo alespoň přibližně tam. Most přes Labe byl ze záhadných důvodů uzavřen a cedule označující objížďku nás nasměrovala do míst, kde široko daleko žádný most není. Rozhodně ne žádný, který by se dal přejet autem. Po několika objezdech po Neratovicích a okolí se mi začalo dělat poměrně špatně. Už jsem si zvykl, že se mi v autech nikterak špatně nedělá, a tak mě tohle trucovité jednání mého žaludku poměrně zaskočilo. Mezitím déšť postoupil na vyšší úroveň a pootevřené okno, které drželo snídani tam, kde má každá vychovaná snídaně zůstat, mi do obličeje mimo jiné chrlilo neopomenutelné množství vody. Naštěstí Glutexo se konečně zorientoval v mapě a navedl nás na most u Kralup nad Vltavou. Tam někde jsme si dali pauzu u pumpy a po ní přes Ústí nad Labem dojeli bez významnějších potíží do Děčína.

Tou dobou se nám začal ozývat T.R.Drak byvší již v Děčíně dovezen kamarádem. My ještě zajeli do Tesca dokoupit sušenky a moje chybějící hygienické pomůcky a sraz s Drakem naplánovali tam. Při nákupu se nic zvláštního nestalo, ale Drak se také neobjevil. Našel nás až když jsme vyndavali věci z auta. Nádraží odtud bylo ještě hodně daleko a jít tam pěšky by nějaký čas trvalo. Raději jsme se domluvili, kdo s kým pojede, Suicune si přestoupila k Drakovi a v závěsu za jeho fialovou limuzínou Škoda 120 (nemýlím-li se) jsme jeli na nádraží. Alespoň jsme si to mysleli. Když jsme se na náměstí ve středu města otočili o 180° a vraceli se zpátky po stejném mostě, začal jsem pochybovat o tom, že ten vepředu ví, kam jede. Na druhý pokus už to vyšlo a objevili jsme se před místním nádražím. Rozloučili jsme se s řidiči a posadili jsme se k prvnímu nástupišti, kde jsme vyčkávali na ostatní. Blížila se třetí hodina.

Netrvalo dlouho a hustota pípání mobilních telefonů prudce rostla, to jak se přibližoval Ender. Nakonec se přiblížil na dohled a proud SMSek zase ustal. Když si Suicune všimla na jeho kraťasech otisku tlapky s nápisem "WOLF", měl pádný důvod k tomu bát se, že příštích několik hodin stráví bez kalhot. Nikdo jí ale nechtěl pomoct Enderovi kalhoty vzít a ani ho přitom držet, protože "by to vypadalo divně". Přesto se Ender projistotu vzdálil, i když všem tvrdil, že si jde jenom nakoupit.

Uplynula další asi-tak-půlhodinka a přiblížil se Kulich. Přestože jsme mu udali polohu poměrně přesně: Děčín - Hlavní nádraží, 1. nástupiště uprostřed, bylo mnohem účinnější najít ho a přivést na správné místo ručně, čehož se tuším ujal T.R..

Tou dobou už jsme měli podle plánu vyrazit do Hřenska, jenže Ender se ještě pořád nevracel, což jeho variantu s nákupem vyvrací, a navíc chvíle, kdy měl přijet vlak s Vukem a Totodilem se přiblížila natolik, že jsme se rozhodli na ně počkat.

V pět hodin a kus už jsme byli pohromadě všichni. Suicune mezi nás obratně rozdělila organizaci a zodpovědnost, k tomu přidala těm důvěryhodnějším kopii cestovního plánu a dali jsme se na pochod do Hřenska. Skončil přesně ve chvíli, kdy jsme se shodli na tom, že bude výhodnější i pohodlnější do něj zajet autobusem. Dej pokémonovi šanci si usnadnit život a on tě nezklame. První autobus odjížděl v sedm hodin, takže jsme měli dost času se podívat i po Děčíně. Batohy jsme nechali v úschovně zavazadel.

V jednom knihkupectví jsme nakoupili mapu. Vybrali jsme tu s velkým nápisem Děčínsko a velkými obrázky vyznačujícími význačné památky. Ještě jsme si postěžovali na zmrvený přebal Stopařova průvodce, na který nás upozornil kdo jiný než Ender, zaplatili mapu a opustili společně obchod. Hned za zády nám místní důvěřivý personál zamkl dveře, přestože bylo šest minut před zavírací dobou, a začal kontrolovat, co všechno mezi knihami po našem nájezdu schází.

Ještě jsme prošli několik nezáživných ulic, abychom se vrátili zpět do té, která vedla k nádraží. U obchodu se šperky jsme obdivovali ješťěrčí přívěsky a kus níž se dali do výslechu Endera, co že je vlastně za pokémona. Sám o sobě neřekl nic, a proto jsme začli vymýšlet sami. Původní návrh Celebiho rychle padl a vystřídal ho Glutexův Kabuto. Ten zase neprošel, neboť by se špatně kreslil jakožto anthropomorph. Kabutops byl lepší, ale Glutexo se stejně až do konce nesmířil s ničím jiným, než Kabutem. V nastalé hádce padalo spousta jmen pokémonů, mezi nimi si vybavuji třeba Clefairy, ale poslední slovo měla Rayquaza. Ender se však k ničemu nepřiznal ani v obklíčení a pod pohrůžkou násilí. Po cestě k nádraží jsme se zastavili u stánku se zmrzlinou a ochutnali. Kdyby vás to náhodou zajímalo, kopeček stojí pět korun.

U nádraží jsme začali zjišťovat, odkud kýžený autobus jede. Autobusy stavící zde patrně slouží jen k interní dopravě, k cestám do okolí odjíždějí z nádraží jiného. Ti aktivnější se tam vydali sami, já, Glutexo, T.R. Drak a Kulich jsme je dál nesledovali a raději prozkoumali mluvící informační tabuli s plánem města. Klávesnice se ujal Glutexo a z reproduktoru v rouře se počala ozývat reklama sponzora. Už to Gluta dostalo do veselé nálady. Potom namačkal záhadnou kombinaci 92#2 a reklama zazněla i německy. Na jejím konci se ozvalo něco, co jsme nedokázali přeložit. Nepřišli jsme ani na to jakým to bylo jazykem. Pak se okolím začal šířit smích valící se v nepřerušeném sledu dlouhé minuty z Glutexa, který už ani nemohl popadnout dech. Přiznávám, ten zvuk, co přístroj učinil zněl, jako když si někdo prdne do trubky, ale záchvat smíchu se dá odložit i na vhodnější případy. Glutexa jsme usadili na blízké lavičce a počkali na ostatní. Vrátili se během několika vteřin poté a dokonce věděli, kde plánovaný spoj chytíme. Vyzvedli jsme si tedy zavazadla a posunuli se tam.

Na autobus jsme nemuseli čekat dlouho. Postávali jsme sice zcela mimo frontu, ale dovnitř jsme se nacpali i před nic nechápajícími Němci, kteří tu byli rozhodně delší dobu. Ten vpředu měl sice nějaké připomínky, ale nakonec se začal bavit o pokémonních tričkách. Usadili jsme se a jeli.

Po cestě jsem nic moc nenamluvil a spíš jsem s úzkostí sledoval, jak autobus řeže zatáčky nalepený na skále. Po několika minutách autobus zastavil. Nikomu se nechtělo zvedat se první, a tak nás musel popohnat řidič slovy, resp. slovem "Konečná!" Vystoupili jsme a ocitli jsme se ve SVRH (Svobodná Vietnamská Republika Hřensko) z jedné strany obklíčené Čechami z druhé Německem. Trhy už byly pozavírané a my neměli času nazbyt, proto jsme se ihned dali na cestu do kempu na Mezní Louce. Kulich měl příležitost podívat se na několik vojenských vozidel. Tahle patrně již nebyla v držení armády, neboť jinak by naše armáda byla a)předpotopní b)vyslána našimi sovětskými bratry.

Do Mezní Louky jsme putovali po silnici neboť jít lesem by znamenalo prodloužit si cestu o pár kilometrů a hodin. Suicune, která nám první pauzu zakázala, se ujala v krajině, kterou již trochu zná, vedení a určila velmi obstojné tempo. Asi v polovině cesty do kopce se začala náhle startovním polem propadat. Polovina pokémonstva vzadu se také začala dožadovat pauzy, na což však Ender s Vukem nebrali žádný ohled. Přes vzdálenost nejméně padesát metrů jsem na ně zakřičel:"PP!!!" a doufal, že jim dojde, že to značí pokémonní pauzu. Zastavili. Došli jsme je a rozvalili se na silnici.

Ti méně odvážnější se později, když spatřili projíždějící auta, posunuli alespoň na krajnici. Tam jsme pár minut seděli a popadali dech.

Kolem půl deváté jsme dorazili na Mezní Louku. Do obce vstoupil jako první Glutexo, já se s druhou pozicí bez běhání smířil. Vylepil jsem značku na blízký sloup a vtrhli jsme na recepci kempu. Ordinační hodiny měli jen do osmi, ale uvnitř se svítilo, a tak jsme doufali, že se alespoň někdo vrátí zhasnout. Doufali jsme úspěšně. Správkyně na nás byla hodně naštvaná, ale díky Vukovým diplomatickým schopnostem si dokonce nechala zaplatit a my se mohli usadit.

Když jsme rozbalovali stany na horní straně kempu, kde nebylo tolik lidí, už se schylovalo k tmě. Nejjednodušší stavbu měl Kulich, ten jenom rozbalil na zem igelit, na něj položil spacák a příbytek dovršil další vrstvou igelitu. Já pomohl se stanem Drakovi. Ender svůj stan dával dohromady s Glutexem a Suicune. Další stan stavěl Vuk a mezi tím vším pobíhal Totodile a všem se posmíval.

Jakmile jsme se mohli považovat za zabydlené, šli jsme prozkoumat zdejší zdroje pitiva. Hotelové restauraci jsme se raději vyhli a posadili se do zahrady restaurace protilehlé. Protože už se nikomu z obsluhy nechtělo chodit až ke stolům dole, posadili nás na terasu, z níž předtím vyhnali nějaké hosty.

Objednali jsme si něco k pití, každý podle chuti a ti, co měli hlad i něco k snědku. Po uspokojení základních potřeb jsme se dali já, Glut a Sui do zpěvu. Docela ochotně se přidal i Vuk. Ender však hledání textu mezi písmenky vzdal. Někteří zevnitř se na nás pobaveně dívali a po nějaké době si i navykli. Přečkali jsme tam tedy nějakou tu hodinu aniž bychom byli vyhozeni.

Pak jsme zaplatili a odešli ke svým stanům. Někteří se vydali spáchat hygienu. Když jsem se nasáčkoval do spacáku, dlouho jsem už při vědomí nezůstal. Bylo už určitě po půlnoci. Poslední slova, která jsem toho dne slyšel patřila pokémonnímu slovnímu fotbalu.

Vstávám tak kolem devíti hodin. Vzbudil jsem se sice o něco dřív, ale až po půl hodině se mi podařilo zjistit, které části těla jsou jsou ještě funkční a které bych měl z veškerých činností vynechat. Zem, na které jsem totiž byl nucen přespat byla tvrdší a nerovnější než ta, na které se dá ještě jakžtakž spát a potom se navrátit do plnohodnotného života.

T.R. Drak s Kulichem si odešli dát do přilehlého občerstvovacího zařízení snídani. Já se posadil před stan a začal svazovat dohromady dřevěné kulatiny, kterým později nikdo neřekl jinak než žebřík, přestože jejich zcela zřejmý účel byl nést Suicune kamkoliv to bude třeba. Ostatní ještě spali, nebo alespoň nedávali znát, že by tomu mohlo být jinak. Při dotahování nosítek mi trochu pomohl navrátivší se Drak, ale ani to nezabránilo, abych si neuváženou pracovní činností způsobil puchýře na prstech.

Když byla nosítka hotová a alespoň zdánlivě držela pohromadě, vzal jsem si něco k snídani. Bohužel z vlastních zásob, což byl chleba slisovaný na výšku přibližně jeden a půl centimetru a niva, která měla zásadní problémy vypořádat se s komprimací v batohu a ve výsledku byla vyždímaná, jak houba. Nikoho ani nenapadlo mi ujídat a vesměs se jim nedivím.

Tou dobou už se probouzeli další členové výpravy. Nejdřív celé obyvatelstvo Enderova stanu a posléze Totodile, kterýžto zařídil, že se se zděšeným výkřikem probudil i Vuk. Jelikož Totodilův řev vůbec nepřipomínal Totodýlí řev, přibylo na jeho konto další Glutexovo "Dostaneš pěstí."

Jakmile se Totodile vydral ze stanu ven, začal provokovat i ostatní, čímž si výše zmiňovanou ránu skutečně vysloužil.

Potom jsme společně navštívili umývárnu, abychom si na čela "vytetovali" když ne Pichu, tak alespoň jiné pokémony. Protože nebyli všichni seznámeni se správným užíváním a ne všichni, co s ním seznámeni byli, se jím také řídili, přišlo pár obtisků nazmar. Když jsem viděl, že si nikdo moc rady neví, raději jsem vyčkal. Glutexo, já a Totodile jsme navštívili Suicune v dámské úmývárně (nikdo jiný tam nebyl) a nejasnosti dořešili. Pak jsem Ninetales na své čelo s úspěchem umístil.

U stanů jsme si zabalili pár věcí potřebných pro přežití, vysvětlil jsem Glutexovi použití nosítek a mohli jsme vyrazit k první obchůzce po okolí.

Mohli, ale nevyrazili. Půlhodiny jsme strávili tím, že kdykoliv někdo vstal ze země, jiný pokémon zaujal jeho místo. Avšak, že některý ze stojících občas zaváhal, za chvíli už stáli všici a dali jsme se na cestu.

V polovině kempu jsem zvládl dohnat Glutexa a přinutit ho, aby se chopil druhého konce nosítek. Potom se na ně posadila Sui a my nejistým krokem (díky nedomyšlené kompaktní konstrukci jsme si šlapali po nohách) zamířili k východu. V tu ránu jsme se stali centrem pozornosti turistů všech národností. Někteří si nás tuším i vyfotili, nikdo se ale neosmělil, aby se zeptal, co to pácháme.

Protáhli jsme se kolem zaparkovaného autobusu a poctili návštěvou cestu vedoucí někam do místních soutěsek vykotlaných říčkou Kamenicí. Po několika desítkách metrů nám náklad na ramenou poměrně ztěžknul a raději jsme se dohodli, že budeme Sui nosit jenom do kopce. Tím ovšem nošení odpadlo na celé dopoledne, neboť řeka teče v údolí, a to bývá obvykle dole.

Z cesty samotné si nic zvláštního nepamatuji. Při chůzi se kupodivu nikdo nezranil ani neztratil. Počet pokémonních pauz si nevybavuji, ale cesta nebyla náročná, a tak jich asi nebylo víc jak deset.

Brzo jsme došli ke Kamenici. Byla v ní spousta podivných zelených řas neboco a až překvapivě čistá voda si dala záležet, aby v nás zachovala nějaký ten hezký dojem.

Stezka vedla občas po železných plošinách připevněných ke skále.

Glutexo s Kulichem a náhodnými kolemjdoucími zavedli krok a zkoušeli, co zrezivělá chvílemi děravá konstrukce vydrží. Já se od nich držel raději dál a čučel do vody, jestli se tam neobjeví nějaký Magikarp. Měl jsem ale smůlu.

Bylo už po poledni, když jsme našli u cesty chaloupku patřící převozníkovi. Tam jsme zjistili, že jestli se chceme dostat dál, budeme si muset zaplatit převoz celými padesáti korunami. Jedinou vyjímkou je Totodile, kterému nedělalo problémy převozníka přesvědčit, že je mu deset.

Do první lodě jsme se nastoupit zdráhali, neboť už tam bylo několikero turistů, jenže loď jenom pro nás by se asi nikomu vypravovat nechtělo a přecijen jsme k nástupu svolili.

Glutexo se zprvu zajímal, kde ta skořápka má motor, ale když jí převozník počal odstrkovat klackem, pochopil, že asi nikde. Potom nás pohonná jednotka-průvodce oblažila několika příběhy o životě místních kamenů.

Ve vodě jsme po cestě nikoho neztratili a na konci projížďky se nám zadařilo i vystoupit.

Ušli jsme několik desítek metrů a dostali jsme se k chajdě s občerstvením a houfem turistů a neméně dotěrných vos. Někteří si tam nakoupili, já se spokojil se svými zásobami sestávajícími z jednoho zeleného jablka.

Když všichni dojedli a dopili, zbývalo ještě Vuka přesvědčit, aby vypnul GameBoye a raději zase začal šlapat.

Ku všeobecnému zděšení jsme zjistili, že z ostrůvku mezi skalami se můžeme odebrat jedině další lodí, pochopitelně také placenou.

První loď už nás pobrat nemohla, počkali jsme tedy na další. Při té příležitosti nás průvodce upozornil na fakt, že jízdenka se platí v boudě u cesty, nikoliv při vstupu na palubu, jak tomu bylo u prvního spoje. Vuk tedy obětavě vybral od všech peníze a doběhl potřebné papírky nakoupit.

Když se vrátil a nesl jízdenky, tvářil se docela pobaveně. Prodejce mu totiž všechny lístky prodal se slevou, neboť jsme určitě "všichni Češi a studenti".

Další převozník se na dětské jízdenky díval se značnou nedůvěrou, ale dovnitř nás vpustil. Při nastupování se necky začaly kymácet a Glutexo a pár dalších pokémonů se staralo o to, aby v tom pokračovaly, začež je průvodce poctivě seřval.

Paluba se zaplnila a vyrazili jsme.

Mezi barvitě popisovanými útvary se nacházel například přírodní pramen označený za "živou vodu". Ten, kdo se jí potře, bude mít prý dlouhý život a zlobivé dítě lehké pokropení snadno obrátí v hodné. Ve zlomku vteřiny byl Totodile zázračnou vodou přičiněním všech řádně zlit. Jak se později ukázalo, mnoho pravdy na těch povídačkách asi není.

Další atrakcí byl kanadský smrk, jehož zvláštností je, "že roste přímo z vody a to prosím kořeny vzhůru." Němečtí spoluplující ani po přeložení typickou českou nadsázku nepochopili a zůstali stejně jako po celý zbytek plavby dokonale tupí.

Pak následovala Gorilí hlava. O té zase gondoliér pravil, že se každé úterý v jednu hodinu a pět minut zřítí do řeky. "To už ale nestihne," poznamenal nahlas Glutexo a seznámil přepravce s momentálním časem, dvě minuty po onom okamžiku. Poznámku přeložil i do němčiny, aby si to užili i Němci. Ti ale zase nic nepochopili. Alespoň převozník na to zareagoval a učinil závěr, že se padání kamene řídí zimním časem.

Také nám ukázal v kamení nějaké slony, ještěrky a tak.

Pak zamířil prstem na druhou stranu a pronesl:"Tak tohle je náš drak." Poznámka "Nebojte se, je pevně připoutaný" se nesetkala s velkým pochopením. U pokémonstva, protože se to nesluší a u Němců, že ti nechápou nic. Nepotěšil mne ani fakt, že je stejně jako všechna ostatní zvířata taktéž kamenný.

U výstupního mola stál ještě jeden obrovský skalní hřib. "Tenhle hřib má tajemné schopnosti. Když se budete na jeho klobouk dívat přibližně tři minuty, zjistíte, že vás bolí za krkem."

Potom převozník přivázal loď, vystoupili jsme na pevnou zem, naposled si prohlédli ty nechápavce a vykročili dál, do Hřenska.

Tam jsme se porozhlédli po něčem k jídlu. Restaurace a ceny v nich jsou v celém okolí patřičně upraveny pro turisty, proto najít oběd za rozumnou cenu dalo docela zabrat. Protože ani jedno zařízení nevypadalo o moc líp, rozhodli jsme se pro restauraci U Draka. Dost možná doufaje, že je Drak přesvědčí o nějaké slevě.

Většina z nás si dala spolehlivě nejlevnější jídlo, smažený sýr, jiní se spokojili s nějakým řízkem. Myslím, že já si k jídlu neobjednal nic, když jsem pomyslel na zásoby ve stanu.

Dojedli jsme, ale ještě hodně dlouho jsme tam vegetili ve stínu, asi se nikomu nechtělo platit. Za zmínku stojí příhoda, kdy Kulich vyprávěl o svém vztahu k Pikachu. Doslova řekl: "Já tu potvoru žlutou nesnášim!", zrovna ve chvíli, kdy zaměstnanec restaurace - Asiat procházel okolo a sbíral nádobí. Naštěstí si toho nevšiml.

Potom jsme postupně zaplatili. Já byl poslední a děsil jsem se, co všechno na lístku na mě mohlo zbýt. Byl to jenom jeden džus. Asi za 19 korun. Podal jsem mu dvacku a lehce naznačil, že očekávám nazpět. Vím, že by bylo slušné mu tu korunu nechat, jenže já si pomalu začínal uvědomovat, že můj finanční výpočet byl značně podceněn a ta koruna by mi na konci mohla chybět. Chvíli se přehraboval ve své peněžence a nezbylo mu, než mi vrátit dvoukorunu, neboť menší mince patrně delší dobu nepotkal. Trochu mě pobavila myšlenka, že bych já sám dostal od číšníka spropitné, ale čest mi nedovolila něco takového přijmout. Zvlášť, když mi bylo trapně z toho, že to není naopak. Se slovy "Tak to zase néé." jsem mu korunu vrátil.

Zvedli jsme se a prošli se porozhlédnout po obci mezi davy asijských obchodníků, německých turistů a několika místními podivíny. Naproti restauraci jsme objevili krámek s potravinami. Do místnosti o velikosti zhruba 2x3 metry pečlivě dovybavené regály a velkým pultem jsme se nahrnuli všichni. Prodavačka, která se zrovna venku hádala snad se svým manželem, se ani nemohla probojovat dovnitř a byla z toho mírně nešťastná, o to víc naštvaná. Protože já sám jsem nic nakoupit nepotřeboval, uvolnil jsem místo a šel se slunit ven.

Z obchůdku také vycházela nějaká žena se svým asi tříletým dítětem na plastové motorce. Bylo úžasně zaujeté mým žebříkem a já zas přemýšlel, jak se ho co nejrychleji zbavit (toho děcka). Že ta žena byla na odchodu nestačilo, neboť dítěti se nechtělo a matka jednoduše vyhrožovala, že jestli nepůjde, tak ho tam nechá. Tím by mě ale vůbec nepotěšila, protože pak bych ho asi musel svázat a pohodit někde v lese. Možnost stát se tak najednou adoptivním otcem mě děsila. Dítě si to naštěstí rozmyslelo a brzo i se svou rodičkou zmizelo v ruchu trhů.

Mezitím si pokémoni stihli nakoupit. Povětšinou zásoby vody. Ender jako tradičně rozšířil svou sbírku sušenek a čokolád.

Mezi trhovci jsme obdivovali například falešné hry do GB i pokémonní a nějaké plyšáky bohužel nepokémonní. Když jsme u jednoho obchůdku postávali už pět minut, nervózní trhovkyně na nás lámanou češtinou vychrlila "Tak budete nakupovat nebo ne?" a na oplátku za naše jednomyslné "Ne" nás vyhnala.

Zásoby vody jsme shromáždili do jednoho batohu, tak aby v případě nutnosti mohli mít nosiči volná záda. Moc jsme toho ale neužili.

Kousek za Hřenskem jsme odbočili na Vukovo doporučení z původně zamýšlené turistické trasy do prudkého kopce. Nejdřív to nebylo tak hrozné, dokonce jsme mohli Sui nést bez větších obtíží. To, že jsem neviděl pod nohy a na kluzkých kořenech si málem zlámal nohy, byla proti zbytku dne úplná prkotina.

Brzo se už tak stěží viditelná pěšina ještě zúžila. Když jsme překračovali další kmeny, raději jsme Suicune vysadili, protože by to mohlo skončit tragickou havárií, ve které by figuroval bleskový návrat asi o třicet metrů níž, několikero zlámaných kostí a vymlácených zubů. Jen díky značkám na stromech jsme poznali, že tu kromě zvířeny občas projde i nějaká pohraniční hlídka. Bohužel šipky na kmenech vyznačovaly pouze skutečnost, že tam je nějaká cesta, nikoliv kam by mohla vést.

I když nikdo netušil, kam to vlastně jdeme, návrh vrátit se zpět byl okamžitě s vrčením, syčením a jinými jen stěží srozumitelnými skřeky zamítnut.

Udělali jsme si pauzu u jednoho rozcestí a nahlédli do mapy. K potěšení všech ta skvělá mapa s velkými obrázky vyznačujímí důležité památky měla jednu obrovskou nevýhodu. A) Velké obrázky vyznačující důležité památky perfektně zakryly místo, kde jsme zrovna stáli. B) Nebyly zde vyznačeny trasy pohraničních hlídek.

Jediné, co nám zbývalo, bylo další postup otipovat. Já se přikláněl k variantě pokračovat pořád nahoru. Přinejhorším tam bude aspoň signál a já budu moct zavolat o pomoc. Většina hlasů však podpořila Vuka, který za to mimochodem všechno může, a jeho variantu - jít po vrstevnici.

Dali jsme mu šanci všechno napravit a zjistili jsme, že jsme už podruhé udělali úplně tu samou chybu. Nejdříve jsme se "po vrstevnici" vyškrábali do po dvou končetinách neschůdného kopce a tam jsme zjistili, že jediná cesta vede zase dolu. Uklidňovala mě alespoň naděje, že ještě pořád je to cesta.

Z toho omylu mě brzo vyvedl pohled na její pokračování. Seskočit 3 metry vysokou skálu a pak doufat, že někde na svahu se 70° klesáním zastavím, se mě ani komukoliv jinému nechtělo. Vynucená pauza však přišla vhod.

Už byla nějaká ta chvilka po šesté hodině a na mysl se začly drát myšlenky jako "Kde přespíme?" "Co tu takhle někam přivázat Totodila? Tady ho jentak nikdo nenajde." apod.

Vuk se šel podívat na druhou stranu prudce se propadajícího údolí. Nějaká pěšinka tam byla. Ani písmenkem nedávala znát, kam vede, ale měli jsme na výběr jen ji, anebo návrat. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dál, a ztratili tak veškeré naděje, že si ještě někdo zapamatuje, kudy zpátky.

Pochodovali jsme přibližně čtvrt hodiny po uzoučké pěšince nad hlubokou roklí. Mnohdy jsem se ani neodvažoval dívat dolů, neboť snahu dohlédnout na dno provázelo značné riziko ztráty stability a prohlídku dna zblízka.

Když jsme se vyškrábali po čtyřech ještě o kousek výš, nebezpečný okraj se trochu vzdálil. Objevili jsme i pár skal, pod kterými by se dalo v nouzi přespat. Ve skutečnosti ta eventualit nebyla vůbec nemožná.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na další rozcestí. Kulich se vydal na průzkum cestou do kopce, Lišák Vuk raději dolů. Suicune snad doufaje, že tentokrát to Vuk nezvoře, se ho jala pronásledovat a přesvědčovala všechny ostatní, aby udělali totéž.

Kulich se brzo vrátil a oznámil, že nahoře našel nějakou solidní cestu, dokonce tam byla i skládka. To mě jen utvrdilo v tom, že jít nahoru je rozhodně rozumnější nápad, než skončit v neznámém údolí, ze kterého se budeme muset zase škrábat ven. Vyjádřil jsem svůj názor, sednul jsem si a počkal až ostatní přestanou blbnout.

Glutexo na tom byl podobně, jenom sešel kus níž, aby si prohlédl utrženou značku "Pozor státní hranice".

Během nepřetržitě probíhající hádky se Vuk šel podívat, jak stezka vypadá dál. Při návratu musel konstatovat, že bez horolezeckého vybavení dost nebezpečně a tudíž s vysokou pravděpodobností neschůdně. Sice tam na skále bylo přiděláno několik provazů, ale za cestu by se daly považovat jen stěží.

Nechali jsme se vést Kulichem. Špatná volba to rozhodně nebyla. Přešli jsme kopec a na druhé straně uviděli cestu! A turisty!

Jedinci s omezeným pudem sebezáchovy z kopce pokrytého listím seběhli, jiní opatrně sešli, nebo se pokusili sáňkovat. Totodile po několika spěšných krocích spadl na zem a polovinu kopce sjel po ústech.

Na cestě jsme se z několika kolemjdoucích pokusili získat informaci, zdali jsme ještě v Čechách, nebo u Němců. Přišli jsme na to, že jsme v Čechách u Němců, neboť na Čecha jsme nenarazili.

Naše kroky dál směřovali tam, kde jsme tušili Pravčickou bránu. Protože jsme byli na správné cestě značené tuším červenou barvou, bylo to jedna ku jedné.

K naší společné a všeobecné veselosti se po čase les rozestoupil a nad ním se tyčil velkolepý masiv Pravčické brány.

Po klikaté cestě jsme se vyškrábali nahoru. Přešli pár můstků, prošli tunelem a nahoře zjistili, že jak už to bývává, když se chodí pozdě, bylo zavřeno.

TRDrak si opodál, snad aby nebyl vidět, zapaloval svou další poslední čundrovou cigaretu (později nám vysvětlil, že to platí jenom pro ty koupené a tuhle získal od nějakého kolemjdoucího zadarmo).

Postávali jsme u zábradlí a přemýšleli, jestli se dovnitř nezkusíme alespoň vloupat. Místo riskování životů při přelézání na ochoz budovy střežící vchod jsme se dohodli, že se na místo vrátíme až příští den - odpočatí a svéprávní.

Aby dramatický výlet neskončil jen otočkou před branou cíle, rozhodli jsme se, že naše znavené tváře zachytíme na společné fotografii.

Nejtěžším úkolem bylo najít pro foťák vhodné místo, tak aby nespadl a zároveň tak, abychom se všichni poskládali do záběru. Pro Endera se našlo místo teprve při třetím pokusu.

Krátce nato jsme Bránu opustili.

Najít cestu do kempu již nebylo nic těžkého, neboť cesta byla značená a na mapě ji nezakrývaly žádné hezké obrázky.

V lese se nám povedlo prohnat se kolem divé zvěře v podobě čehosi, co bohatě stačí popsat jako srnu. Stačit to musí, neboť už se začalo stmívat.

O kousek dál, kde se rozvalilo několik kamenů, jsme se usadili k další PP (pokémonní pauze).

Ender nám nechal kolovat několik předem vytištěných vtipů. Někteří jedli, jiní hráli na Game Boyi.

Já si pro změnu usmyslel, že když už jsem si s sebou přibalil řetězy (tím myslím ve zjednodušené verzi dvě závaží na provazech určené k pobavení sebe a publika v lepším případě umným točením, v horším případě nechtěným násilým konaným na sobě), mohl bych je třeba někdy vytáhnout a trochu si zatočit.

Trochu jsem se rozcvičil a vše se zdálo být v pořádku.

Vyzkoušel jsem tedy i pár těžších triků. Párkrát jsem se potrefil, ale ušlo to.

Suicune si mezitím připravila foťák a vyčkávala.

Když se závaží srazila a trefila mě poměrně nepříjemnou rychlostí do citlivých míst, pochopil jsem nač.

Rychle se fotkou s mým bolestným výrazem pochlubila ostatním. Ještě, že byla málo světla.

Raději jsem řetězy zase odložil a usadil se zpět na kámen.

Neboť někteří chvílemi začali usínat, dali jsme se pro jistotu opět do pohybu. Těžko by se vysvětlovalo, proč jsme po celodenním bloudění usnuli jen pár set metrů od tábora.

Každý si ve stanu pobral, co potřeboval a zašli jsme si sednout před krčmu do zahrady. Semtam si někdo něco objednal.

Jentak jsme nezávazně tlachali a občas se pokusili něco zazpívat, jenže po takovém dni se to moc dobře nedalo.

Já sám jsem potom ve stanu usnul tak rychle, že o tom ani nevím.