Někdy přemýšlím, proč všechno tohle dělám. Plahočím se cestou, kterou neznám. Nechci znát budoucnost, chci znát jen cíl. Jaký je? Dosáhnu ho někdy? A když už tak za jakou cenu?

Jdu po cestě. Jdu dopředu, nemůžu se vrátit. Vracet se by stejně byla chyba, přesto tam vzadu vidím něco víc, něco víc než jen neznámou mlhu. Je to vůbec zajímavý. Člověk je jako rak. Kráčí kupředu a přitom se dívá dozadu.

Občas při toulání světem narazím na rozcestník, škoda, že si uvědomím, co na něm bylo napsáno, až když zjistím, že jsem zvolil špatně. Všechno špatné je k něčemu dobré. Všechno špatné mě totiž učí žít. Dělat čím dál tím důležitější a chybná rozhodnutí, ale něco ještě důležitějšího. Všechno tohle mě nutí bojovat.

Každý bojuje se svými problémy po svém, někteří se řídí heslem:"Kdo uteče, vyhraje", jiný "Moudřejší ustoupí". Buďto tohle heslo neplatí, nebo je osud blbec. Blbec neustoupí. Taky se říká:"Chytrýmu napověz, hloupýho kopni.", jenže kopni osud a on ti to bohatě oplatí.

Tak jak se s tím vším vlastně dá bojovat? Já nevim, ale když už prohrát, tak alespoň důstojně, pak i když prohraju, pořád mi něco zůstane. Toho se držím a vlastně kladu osudu pasivní odpor. Někdo by takl mohl říct, že se vezu. Bude to možná tím, že lidem nevěřím, a tak jim neříkám věci, které by jejich názor mohly vyvrátit. Nemusíte se ničeho obávat, ani vám to neřeknu. Budu to nosit v sobě a budu žít pro tu myšlenku.

Když to bude nutný budu bojovat jako Don Quijot s větrnými mlýny, i když nikdo nebude vědět proč, jen s tím rozdílem, že nejsem Don Quijot a větrný mlýn jsem viděl dvakrát v životě. I když souboj s lidstvem nikdy nevyhraju, chci alespoň neprohrát. Jen neprohrát...