Hlava plná myšlenek a slova došla. Co teď? Mám chuť křičet, křičet, jako nikdo nikdy nekřičel. Křičet tak, aby to všichni slyšeli i ti, co jsou hluší. Křičet za všechny i za jednoho. Živého, či mrtvého. Křičet pro všechny, kteří potřebují probudit. Jediné táhlé "Ááááárrrrghhhháááááuuuáá", by vyjádřilo všechno, na co myslím. Strach i odvahu, rozum i bláznovství, svobodu i hranice, které chci a nemohu překonat, život i smrt, cestu i její konec, i když ještě neznám ani její začátek.

Hlava plná myšlenek a slova došla. Slova. K čemu slova, když nejsou upřímná? K čemu upřímnost, když o ní nevíme? Když jsou slova bez významu, proč není také význam beze slov?

Hlava plná myšlenek a slova nepřijdou. Avšak stačí chvíli naslouchat. Slyšíte? Ne? Pak asi nikdo nic neříkal. Tak proč, ksakru, nikdo nic neříká? Není slov, nebo snad myšlenek? Nebo dokonce lidí?

Hlava plná otázek a slova nikde. Přeci slova mají velkou moc, nebýt slov nikdo by nemohl říkat "zpátky na stromy", i když tam by jsme asi zůstali. A stejně je nikdo nepoužije, tak jak by měl, nikdo mi neodpoví.

Hlava plná myšlenek a slova došla. Zbylo jen jediné, co má ještě význam, snad ho zařvu než zařvu. Ááááárrrrghhhháááááuuuáá!!