Ráno na tom byl Vašek o dost líp, chrčení během noci přešlo postupně v obvyklé chrápání, takže obavy o číkoliv život už se mohly zase na nějaký čas odložit.

Mezitím, co Vašek spal, jsem se poflakoval po pokoji a přemýšlel, kde by se dalo najít něco k jídlu. Vyšel jsem ven z pokoje a na chodbě potkal něco, co by se do ní zdánlivě nevešlo, ale přesto se to skrz ní pohybovalo. Když se to otočilo a začalo to na mě mluvit, považoval jsem to za podivnou hříčku přírody a jen stěží jsem se bránil smíchu. "Eé, chceš něco k jídlu?" zeptalo se mě to hlubokým, ale pravděpodobně ženským hlasem. V tu chvíli mě hlad rychle přešel. Přesto mi ta osoba přinesla nějaký pitomý granule. Tím by mě přesvědčila, že nemám hlad, i kdybych byl v posledním tažení. Proto jsem se radši vrátil do toho pokoje a zase si lehnul. Nakonec prospat se trochu do zásoby nemusí být na škodu.

Probudil jsem se asi tak ve dvanáct. To jsem usoudil z pohledu na hodiny. Vaškova postel byla prázdná, tedy vylez jsem na chodbu a porozhlíd se po něm.

Našel jsem ho v jídelně, jak se cpe kuřetem. Vychvaloval si, že dlouho nic tak dobrýho nejedl. Asi proto, že dlouho nejedl nic, co by nespáchal on. Na zemi se pořád válela ta miska granulí. Vypadalo to, že byly ještě o něco zelenější než ráno. Proto jsem se jim radši zdaleka vyhnul. Ta obtloustlá ženská na mě začla pokřikovat, ať neokounim, že nic jinýho stejně nedostanu. Jako bych se jí o něco žádal.

Vašek na ní taky přestával mít náladu, ale rozhodnout se mezi odchodem a dalším soustem mu dělalo obrovské potíže. Ovšem hnedka, jak ta ženská zalezla, hodil zbytek kuřete do torny a zvedl se k odchodu. Už skutečně nebylo, proč tu zůstávat.

Já šel pochopitelně s ním.

Hnedka jsme se vydali k lesu na druhé straně města. Při tom na nás zírala halda lidí. Tedy ne tak na nás, jako především na něj. Vypadal totiž jako by utekl z nemocnice. Vlastně taky utekl. No, ale na tom moc nezáleželo.

Město bylo brzy za námi a s ním i ty pohledy. Ještě za chůze vyndal to kuře a podal mi ho. "Vem si to, já už nemůžu." Tím mě docela potěšil. Během chvíle byl ten kus ve mně.

Mimo to se mi taky pochlubil, kolik vyfasoval prášků. Zachrastil na mě třema krabičkama. Ovšem vypadalo to, že se obejde bez nich, protože ten kašel zmizel stejně tak rychle, jak se objevil.

"Myslím, že se blíží problémy." Podíval jsem se mu do očí, abych zjistil jestli to myslí vážně. Vypadal, že nekecá. "Docela nám docházej peníze." Udělal dramatickou pauzu a zastavil se. Teprve potom pokračoval. "Vlastně... už nám došly." Podíval jsem se na něj s ironickým úsměvem. "Já to myslím vážně!" Ironicky jsem se zamračil. "Di do háje." Otočil jsem se o šel do háje. "Krucinál! To neni sranda!" No, legrace už bylo dost, radši jsem se vrátil a dali jsme se zase do pohybu.

"S tebou má tedy cenu se o něčem bavit." pokračoval skysle. "Bodejď by ne, když mi nerozumíš," odpověděl jsem. "Co? Já ti nerozumim. To bys moh vědět." Mávnul jsem rukou a začal se tvářit zase trochu vážně.

Stejně se rozhodl znovu promluvit asi až po dalších pěti minutách chůze. "Ať chceme, nebo ne budeme s tím muset něco udělat." To množné číslo se mi v jeho projevu přestávalo líbit. "Asi budeme muset makat." Přestalo se mi líbit úplně. "No nic, někde se zeptáme, ještě trochu jídla máme." Začínalo mě to trápit.

Doposud jsem se moc nevěnoval, tomu, kde vlastně všechny ty věci bere. Mohlo mi dojít dřív, že to taky musí něco stát a prozatím jsme neudělali nic, z čeho by něco káplo. Byly tedy dvě možnosti: Buď je Vašek skrytý milionář, anebo což je bohužel skutečností, není.

Pracovat by pro mě nebyl žádný problém, kdyby nebylo takové maličkosti, že nemám většinu lidí v lásce. A vypadá to, že pro nikoho jiného budeme pracovat asi dost stěží. Došel jsem k závěru, který mi umožnil vyrovnat se s blížící budoucností, že dokud to nezkusim, nemůžu nic vědět, a tak jsem se rozhodl nechat se překvapit.

Koneckonců utíct můžu vždycky. (Chm, kde jsem to jen slyšel?)